Jak drak nejedl princezny Tisk
Klasické pohádky

Kdysi dávno, když pohádkový byl čas
a vzácnou trofejí byl Vševědův zlatý vlas,
udatní rytíři chrabře bojovali
a o spanilé princezny se s draky rvali.
Sedm trpaslíků poskytlo Sněhurce skrýš
a kocouru v botách neunikla ani myš,
když princ Růžence polibek dal
a jelen na pomoc Pacholíčkovi přispěchal,
nebo když rodiče v lesích nechali ubohé děti
a ty již cestu zpět nenašly popaměti.
Tehdy zlý vlk Karkulku obelstil
a ničemný Kazisvět by se jen mstil,
hrady zámky bořil a válkami jen hrozil.
V tento kouzelný, pohádkový čas,
odehrál se příběh zas.
Tak se již děti uklidněte a pohádku pozorně si vyslechněte.

 


Za sedmero horami a řekami. Tam, kde kdysi vzkvétala království a smích zde byl na denním pořádku, byrste teď úsměv marně hledali. Smích zde byl zakázán. Ne kvůli smutné princezně, ta už dávno má svého prince, který ji rozesmál. Ani kvůli hloupému královskému rozmaru. Do země přiletěl obrovský drak, hrozivý, děsivý, jménem Dráp. Princezny měl prý děsně rád. K snídani, obědu i večeři chtěl si je dát. Nikdo se nesmál, nikomu nechtělo se být o hlavu kratší. Však dvorní šašek, který měl smích v popisu práce, nachází se v hladomorně a pláče. Žalostný pohled na šaška je, kdo přesmutný lid smát se zase přiměje? Do země přichází rádcové ze všech koutů světa a radí se, jak by draka vyhnali. Jenže to není zas tak lehká věc, vyhnat draka. Nikdo se k drakově doupěti neodváží. Však odporný pach je ihned odradí, řev jak by smet! Udatní princové rázem byli tatam. Jeden prý potřebuje zařídit tohle, druhý zas tamto. Však to děti znáte, velké řeči, ale skutek utek! Co si teď počnou ubohé princezny? Chtěly by se vdávat, chtěly by se smát, místo toho musí černý šat oblékat. Po dlouhém čekání na udatné prince, se již nedalo nic dělat. Co naplat, vždyť drak už čeká a jeho zuřivý řev princezny k smrti leká. Princezny se strachy třesou, do dračí tlamy černé kočáry je vezou.
O kousek dál, však stejná je to zem, nachází se pekárna s rohlíčky křupavými jak sen. Však pekař Matěj s láskou pro lid peče.  Říká se, že kdo jednou Matějovy rohlíčky ochutná, nic jiného už do pusy nevezme! I k němu se donesla smutná zpráva o osudu princezen. A protože měl srdce na správném místě, rozhodl se, že princezny osvobodí sám. Ale ne mečem ani ostrou šavlí, na boj měl pekař obě ruce levé! Rozhodl se draka omámit výtečnou chutí svých vyhlášených rohlíčků. Proto hned příštího dne, ještě než stačil kočár s princeznami vyjet z nádvoří, už si to šlapal vysoko do skal, kde drak přebýval. Hřmotný řev ho přivítal, když vystoupal až na samou špičku skal. „ Už mi vezeš princezny?“, řval drak hlubokým hlasem“. Matějovi se strachem podlomovala kolena, avšak strach přemohl a odpověděl. „ Ale kdeže princezny, nesu ti něco lepšího“. Drak vykoukl a Matěj pokračoval. Vysvětloval, že princezny jistě dorazí, jen, že mají krapátko zpoždění, a že zatím si drak může zkrátit tu dobu pojídáním jeho rohlíčků. No, drak se nenechal dlouho přemlouvat a plný koš rohlíčků slupl jako jednohubku. „ Mňam“, mlaskal drak slastí, „to je vážně bašta“, liboval si, když dožvýkával poslední zbytky. „Máš ještě?“, vyhrkl na Matěje. „No už nemám, ale co, vždyť ti dneska přivezou princezny, to si jistě víc pošmákneš!“, předstíral Matěj nezájem o osud princezen. „ To je pořád samá princezna tuhle a tamhle, abys věděl, vůbec mi nechutnají!“, stěžoval si drak k Matějově velkému překvapení. Pak ztišil hlas a naklonil se blíž k Matějovi, tak aby je nikdo nemohl zaslechnout. „Žádnou princeznu jsem nikdy nesnědl, ba ani vlásek jsem ji nezkřivil“, šeptal a rozhlížel se tak usilovně, jakoby se bál, že někdo číhá za křovím a slyší všechno, co si říkají. Matěj vykulil oči. „ Ále, jen abys nepovídal, a co jsi udělal s těmi princeznami z předchozích království, co se jejich rodiče naplakali“, mračil se Matěj. Drak se naklonil ještě blíž, tak, že Matěj mohl nahlédnout do útrob jeho nosů a chlupy v nich by mohl spočítat. „ Mám je tady zavřené“, zašeptal. „Dělají mi totiž společnost“, pokračoval. „Víš, drak je pořád osamělý, sotva přiletí do království, už se spustí poplach a princezny mi kolikrát sami strčí až pod nos, abych jim dal pokoj. Já si pak nemám s kým povídat. Je pravda, že s těma princeznami si taky moc nepopovídám, to je pořád samé draku, udělej mi manikýru a draku osuš mi vlasy svým horkým dechem“, no hrůza zakroutil hlavou a převalil oči v sloup. Matěj jen dál koulel očima. „ Tak tys vážně nesnědl žádnou princeznu? No, je mi to moc líto draku, ale princezny budeš muset pustit na svobodu“, řekl Matěj vážně. „Držet je tu nemůžeš, ve světě na ně čekají ženichové a jejich rodiče konečně osuší slzy, když je znovu spatří“. „ A to zas ne!“, rozčílil se drak. „ Sám tady nebudu!“. A tak Matěj dlouhou předlouho přesvědčoval draka, že jestli chce být aspoň maličko společenský a chce, aby ho lidé měli rádi, musí přestat pouštět hrůzu a být k něčemu užitečný. No děti trvalo několik dlouhých dnů, než tu tvrdou dračí palici přesvědčil. To bylo radosti, když se princezny vrátili ke svým královským rodičům. A že neuhádnete, jak skončil Dráp? No přece u Matěje v pekárně. Užitečný byl až až! Nahradil tři pece a práce udělal za deset. A po večerech mu dával Matěj lekce slušného chování.

pohádka

pohádka

 

GeekWorld

it tricka