Dneska si děti povíme pohádku, o jednom pejskovi, který se narodil bez puntíků. Měli bychom ale začít od začátku a tak se děti hezky usaďte a poslouchejte, jak to všechno začalo.  To byla jednou jedna krásná dalmatiní princezna Zita. Byla to ta nejkrásnější psí slečna široko daleko. Měla dlouhé nohy a útlý pas. Její srst se krásně leskla a na všechny kolem házela svá krásná kukadla. Taky chodila na výstavy a její páníček byl na ni velice pyšný, a proto ji koupil nádherný modrý obojek se zlatým srdíčkem uprostřed. Když už ale obešla všechny psí výstavy a její páníček si na zeď pověsil asi už stou medaili, byl nejvyšší čas na odpočinek. Proto se páníček se Zitou odstěhovali na venkov, kde si užívali čerstvého vzduchu a přírody. Tam se Zita poprvé zamilovala. Potkala totiž dalmatina Alexe a těmto dvou zamilovaným pejskům se po čase narodila štěňata.

První, druhé, třetí, čtvrté, za ním páté, šesté dokonce i sedmé a osmé. To vám bylo nadělení! Osm psích štěňátek, radoval se páníček Zity. A hle, narodilo se i deváté štěňátko, bylo ze všech nejmenší a velmi nemotorné. Páníček usoudil, že z tohoto malého štěňátka asi nevyroste krásný pes vhodný pro výstavy. A zatímco vymýšlel pro osm pejsků ta nejzajímavější jména jako Alfréd, Jasmína, Izabela, Augustýn a další. Tomu nejmenšímu dal jméno Alík.  Kromě toho, že se jmenoval takovým obyčejným jménem a všechna ostatní štěňata se mu smála, měl Alík ve svém psím životě další trápení a to, že byl úplně bílý. Na jeho sněhově bílém kožíšku byste nenašli ani jediný, malinký, malinkatý puntíček.  Zatím, co si jeho sestřičky a bratříčkové navzájem puntíky počítali a soutěžili v tom, kdo jich má víc, Alík smutně seděl v ústraní s ocáskem svěšeným a bylo mu tuze smutno. „ Achich, ach, proč jsem se zrovna já, musel narodit bez jediného puntíku?, kňučel Alík. „Vždyť dalmatinové jsou velmi hrdí na své puntíky. Nikdo si mě určitě nevybere a já zůstanu bez páníčka“, zoufal si Alík. Tou dobou byli ještě všichni pejskové u své maminky a měli ještě dost času, než si pro ně budou noví páníčkové chodit.  Pili ještě sladké mlíčko od maminky, to vám byla strkanice! Každý pejsek se chtěl k mamince dostat co nejblíže. „Nic si z toho, že nemáš puntíky, nedělej, můj malý Alíku“, utěšovala ho maminka Zita a něžně mu olizovala ouška. „Však puntíky se ještě objeví, uvidíš“!. Ale bohužel puntíky nikde, kde nic, tu nic. Každé ráno Alík kontroloval svůj sněhobílý kožíšek, ale nebyla tam jediná známka černé barvy. Jak čas běžel, štěňata rostla a byla čím dál tím krásnější. A jak už to tak na tom světě chodí, i tady nastal čas loučení. Maminka Zita smutně rozdávala své psí pusinky svým malým štěňátkům. Noví páníčkové již čekali za humny. Jasmína, psí slečna si našla páníčka jako první. Není divu, však se stačilo dotknout její plyšově jemné srsti. Kdo by odolal? Pak následoval pes Augustýn, Alfréd, Izabela... K večeru už zbyli na dvorku pouze psí slečna Anastázie, Alík, jejich maminka Zita a tatínek Alex.  Alík věděl, že to tak dopadne, vždyť neměl žádné putníky, jak by se mohl někomu líbit. Byl ale rád, že alespoň Anastázie tu zůstala taky. Ale ouha, v tom se rozletěly vrátka a nějaká podivně vyhlížející dáma si odvedla i Anastázii. Tu noc Alík nespal dobře, ba spalo se mu příšerně. Všichni jeho sourozenci již mají páníčka, a on nic. Všichni budou chodit na výstavy a jemu zbude jen tato stará farma a bouda, u níž bude hlídat a povídat si s kuřaty pobíhajícími bezhlavě po dvorku tam a sem a sem a tam. Opravdu, pejsek na farmě zůstal. Uběhlo několik měsíců a když už se Alík se svým životem hlídajícího psa smířil, přistavilo k farmě obrovské červené auto. Z něho vystoupila velice vážně vyhlížející dáma a s botami na vysokém podpatku si to kráčela přímo k boudě. Její parfém odporně páchnul a mluvila asi cizím jazykem, jelikož jí pejsek nerozuměl ani slovo. Páníček Zity s ní dlouho a vážně promlouval a vysvětloval jí, že pro ni už nemá žádného dalmatina, jelikož přišla pozdě a všichni již mají své páníčky. „Ó sakrblé“, promluvila dáma a vypadala velmi rozrušeně. Pejska diskuze začala zajímat, proto vylezl z boudy a zaštěkal. „Mondijé!“, vykřikla tato korpulentní dáma. „Co je tohle?“ a ukázala na boudu. „To je náš nevydařený pejsek“, zamumlal páníček Zity. „Také to měl být dalmatin, ale jak vidíte, nemá ani jeden jediný putník“. „Hmmmm“, řinula se paní k boudě a dlouho si pejska prohlížela. „Právě něco takového potřebuju. Je originální, extravagantní a jedinečný“, mumlala si spíše pro sebe. „Navíc se bude hodit k mé nové kolekci šatů, kterou připravuji“. A bylo to! Tato dáma si pejska odvezla. Jak následně Alík zjistil, byla to velmi známá francouzská návrhářka, která hledala výjimečné věci. A tou Alík rozhodně byl. Francouzka ho naučila slušnému chování a pak se Alík procházel s modelkami na přehlídkovém molu. Jeho fotky obletěly celý svět. Také od své paničky dostal Alík krásný modrý obojek s diamantem uprostřed. To jste ho pak měli vidět, jak se hrdě nosil. A co jeho puntíky? To už nebyla jeho starost. Byl dokonce rád, že žádné nemá a že si ho ta hodná Francouzka všimla. Na svůj sněhobílý kožíšek byl patřičně hrdý. Zjistil totiž, že i když se od ostatních docela lišil, nebylo to rozhodně na škodu.