O ztracené ponožce
Klasické pohádky

skřítekByl jeden malý domek, který stál na okraji malého města. Tohle malé městečko byste mohli najít kdekoliv v naší Malé zemi. Domek nebyl ničím zvláštním a žila v něm jedna rodina. Byla tam maminka, tatínek, jejich holčička Kristýnka a děda Pepa.
Kristýnka byla už poměrně veliká holčička, protože už třetím rokem chodila do školky.  Byla hrdým Lvíčetem, jako všichni třeťáčci. Už nebyla tím malým švrnětem, který chodilo do Ledňáčků. Co bylo na Kristýnce ale neobvyklé? Prozradím Vám, že to byly její nejlepší přátelé, ponožky. Vím, že si říkáte, je možné mít za kamarády ponožky? Možné to je a tohle je jejich neobvyklý příběh.
Ponožky měly proužky vytvořené pestrými barvami. Takovými, které jsou vidět na duze, když prší a do deště svítí sluníčko. Na horním konci ponožek byl vyšitý obrázek ovečky, která mávala svým kopýtkem komukoliv, kdo se na ni podíval.

Celý článek...
 
Jak se prasátko trpělivosti učilo
Pohádky o zvířátkách

Žilo, bylo jedno prase,
co trpělivost nemělo,
práci začínalo znovu a zase,
ale konce to nikdy nemělo.

Tak v zahrádce nikdy nemělo nic,
trpělivosti by potřebovalo o něco víc,
když se jí však naučilo,
v pořádku vše zase bylo!

V jednom dřevěném chlívku, ani velkém, ani malém, prostě pro jedno malé prase dělaném žil, byl vepř Pepa. Ten vepř nejspíš ve zvířecí škole chyběl, když se trpělivost probírala, neboť nevěděl nic o přísloví „ dočkat času, jako husa klasu“,  a už vůbec netušil, že trpělivost růže přináší. „ Jaké růže?“, ptal se zmateně. „ Cožpak já chci nějaké růže?! Já chci pěstovat zeleninu a chci, aby mi hnedle vyrostla, já chci a chci a chci!!!“, burácel.

Celý článek...
 
O ulhané princezně
Pohádky

Za horami, za řekami,
žila jedna princezna,
s jejími tři pihami,
byla velmi líbezná.

Snad jedinou chybu měla,
mluvit pravdu neuměla,
od večera do rána,
ta vám byla ulhaná!

V jednom docela obyčejném království žila jedna neobyčejně ulhaná princezna. Díky jejím lžím jí leckterá lumpárna prošla, a proto lhala čím dál tím víc a pravdu mluvila čím dál tím míň. Princezniny lži nadělaly v království pořádnou neplechu. Třeba tuhle se princezna zatoulala do královské kuchyně a hnedle k hrnci s brusinkovou omáčkou. Tak princezna omáčku míchala a sem tam také ochutnávala, až ji vařečka nešťastnou náhodou do hrnce upadla. Když se jí pak vrchní kuchař tázal, kde je jeho oblíbená vařečka zalhala, že kuchyní zrovinka proběhlo královské psisko, které vařečku popadlo a pelášilo s ní do královské zahrady. No a zatímco vrchní kuchtík pobíhal po královské zahradě, neboť vařit bez oblíbené vařečky prostě nejde, celá královská rodina byla bez obědu.

Celý článek...
 
Všechny zlaťáky za krajíc chleba
Klasické pohádky

Za dolama, za horama,
kde je mech a suchá tráva,
žil, byl jeden starý pán,
co zlaťáků měl plný džbán.
Nic nezajímalo ho více,
než penízky třpytící se.


Jednoho slunečného dne si všichni obyvatelé malého městečka užívali slunečního svitu. I starý, pohublý pán si užíval oslnivé záře. Ne však záře ze slunce, nýbrž z blyštících se zlaťáků. Seděl v temné komoře a přehraboval se v drobných mincích a každý dotek zlaťáku mu rozléval blaho po duši. Starala se o něj jedna hodná paní, jedině ona totiž překousla jeho, víc než mizerný, plat. Ten starý pán ve městě vlastnil hned několik domů. Ty domy pronajímal a díky tomu se jeho zlaťáčky množily.

Celý článek...
 
O vyvráceném stromě
Pohádky o zvířátkách

pohádka o myšceByl jednou jeden rozlehlý tropický prales, kde vzduch voněl rozmanitými květy a všude kolem zněl libozvučný zpěv ptáků. V tom rozlehlém tropickém pralese žila nejrůznější zvířátka v pokoji a míru. Nikdy mezi nimi nevznikla žádná rozepře či šarvátka. Ani ten nejtintěrnější spor nezkazil slunečné dny a přece byl jeden obyvatel tropického ráje tuze nespokojený. Byla to malá myška Pískalka. Měla své kamarády tuze ráda, o tom žádná, ale někdy ji pořádně trápili. Třeba tuhle ji nedovolili se připojit ke sběru banánů." Jsi moc malinkatá, Pískalko. Mohlo by dojít k neštěstí, kdyby třeba upadl trs banánů" říkával ji slon často." Haha a navíc neuneseš tolik, co my, prostě se s tím smiř ", dodal lev. Tak to bylo pořád, kdykoliv chtěla myška připojit své síly, jednoduše nad ní mávli prackou a k ničemu ji nepustili.

Celý článek...
 
Jak celá královská rodina ochuravěla
Klasické pohádky

Jen co královská rodina vstala,
bohatá snídaně se podávala,
koblihy, šlehačka a pak ještě dort,
z mlsání se stal královský sport.
K obědu puding a ovocné knedlíky,
cpali se nehledě na své faldíky,
a když ještě večer neměli dost,
čekal je bonbón na dobrou noc.
Tak to šlo pořád dokola dál,
až když už vládnout nemohl král,
až když královna kocoura málem zasedla
a do svých šatů také se nevlezla.
Pak byl nejvyšší čas na radu dát,
specialistu nechat si zavolat.


Inu stalo se jednou v jednom království, že jak král, tak královna, dokonce i královský syn ochořel.  Však také vy byste ochořeli, jen co byste královské menu zahlédli.  Každé ráno, jak královská výsost vstala, hned u postele na něj čekal podnos s těmi nejvybranějšími koláči. To jeho milá manželka královna si zase potrpěla na pravou belgickou čokoládu, a proto na jejím nočním stolku nesměla chybět krabice těch nejjemnějších čokoládových pralinek. Jejich doslova vykutálený synáček nebyl nijak pozadu.  U postele měl celou sklenici té nejsladší marmelády, kdyby ho náhodu v noci přepadl hlad. Hned jak si oblékli své obří královské župany, pospíchali do jídelní místnosti, kde se doslova prohýbal stůl pod návalem jídla. Koblihy, koláče, buchtičky se šodó, zmrzlina, kakao, to všechno a ještě víc.  Příprava jídelního lístku patřila ke královniným nejoblíbenějším koníčkům. To, že se každý měsíc nechával zvětšovat trůn, nebo rozšiřovat dveře, nebylo nic zvláštního. Copak vám se ještě nikdy nescvrkla židle, nebo se nezúžily dveře?

Celý článek...
 
Líný jako včelička
Pohádky o zvířátkách

Bzz, bzz, bzzz…
My jsme pilné včeličky,
opylujem kytičky,
pak i květy jabloní,
všude kolem bzukot zní.
Však jsme pilné včeličky,
pylu plné košíčky,
do našich úlů odneseme,
pak do práce zase jdeme.
bzz, bzz, bzzz…


Na louce plné květin včeličky pilně pracovaly, až na jednu. „ Ach jo“, povzdychne si ta jedna nepracující včelička. „ Proč já bych měla pořád jen pracovat?“, ptala se sebe sama. „ Já chci okusit nic nedělání! Já chci vědět, co je to lenost!“ Jak řekla, tak udělala, odhodila svůj poloprázdný košíček pylu a rychle se od svých kamarádek vzdalovala.

Celý článek...
 
O andělovi Jonášovi
Pohádky

andělVysoko v nebi, kde lidské oko nedohlédne, obvykle dovádějí malinkatí andělíčci. Hopsají po nadýchaných mráčcích a s hvězdami hrají kulečník. S blížící se vánoční dobou však nemají čas na trampoty. Musí chystat sníh, hodně sněhu. To ho pak plní do velkých pytlů podle velikosti vloček. Pytle se pak zváží na nebeských vahách a označí se popiskem. V pravý čas se pak rozpárají a sněhová nadílka je tady!
Všichni andílkové pilně pracují, až na jednoho. Anděl Jonáš by nejraději pokračoval v dovádění na mráčcích. „ Ach jo“, povzdychne si. „ Však by se pro jednou nic nestalo, kdyby byly Vánoce bez sněhu“, znovu si povzdychne. „ Pospěš si!“, volá na něj jiný anděl s brýlemi na nose. „ Už nemáme čas lelkovat! Svatý Martin poslal objednávku na sto tisíc velkých pytlů sněhových vloček. Letos to vypadá na opravdu pořádnou sněhovou nadílku“, směje se a strká mu objednací listinu do ruky. Pak mizí v nedohlednu.  Jonáš vykulí oči. „ Sto tisíc sněhových pytlů?“, kroutí nevěřícně hlavou. „To je budeme plnit věky“, zanaříká. „ Ale kdyby mi listina náhodou upadla…“, přemýšlí. „ Měli bychom více času na dovádění.“ A pak listinu opravdu upustil. Ta se pozvolna nesla dolů k zemi. „ Hoops, jsem to ale nešika“, zakroutil hlavou a se smíchem si šel po svých.
Jedenáctý listopadový den měli andílkové navázaných jen tisíc sněhových pytlů. Alespoň podle Jonáše to tak stálo v objednací listině. Jenže ouha! Svatý Martin byl přesný jako hodinky a hned minutu po půlnoci klepal na nebeská vrata. Tisíc sněhových pytlů mu rozhodně nestačilo. „ S tím málem můžu posypat jen pár menších měst“, utrousí nespokojeně. A tak andílkové museli ihned do práce, zbývalo naplnit dalších 99 tisíc pytlů. Avšak nic naplat, velkolepý příjezd Svatého Martina byl nenávratně ztracen.

Celý článek...
 
Kapří pohádka
Pohádky o zvířátkách

kapr„ Sněží, sněží, mráz kolem běží“, zpívaly si děti, které běžely na odpolední koulovačku. „ No, no, jen se nepřerazte“, smála se stará paní, co prodávala vánoční kapry. „ Caparti jedni!“, naopak zanadával jejich směrem prodavač od vedlejšího stánku. Také on prodával vánoční kapry. Byl to takový morous zamračený! Žádný div, že se zákazníci k němu nehrnuli. To si raději vystáli frontu jinde. Onehdy k němu přišla jedna paní a popřála mu krásné ráno. Ten na ni vykulil oči a povídá: „ zbláznila jste se ženská?! Jaképak krásné ráno?! Teda ráno možná, ale krásné jak pro koho!“, zaburácel. Chuděra paní! Celá zmatená popadla nákupní tašku a pospíchala pryč. A tak, i když jeho stánek spíš prodělával, než vydělával, on se stále mračil na celý svět. Své zisky, nezisky pak svaloval tu na špatné počasí, tu na vybíravost lidí či dokonce na umístění svého stánku.

Celý článek...
 
Závod lesních zvířátek
Pohádky o zvířátkách

Jakmile první podzimem zbarvený lísteček spad,
a ráno byl čím dál tím větší chlad,
v lese běžecké závody se konaly,
téměř všichni k účasti byli pozváni.
Jen chudáka šnečka nepozvali,
na jeho pomalost se vymlouvali,
ten však za šnečí práva hodlal se bít,
kdyby doma zůstal, neměl by klid.
Však brzy poznal, že závody jsou to nečestné,
svou podlostí a podfuky pověstné!
I přes veškerou snahu do cíle nedorazil
na krásnou šnečí slečnu totiž narazil
a povím vám, byla to láska jako trám,
kvůli ní však závod nevyhrál.
Jistě již příběh vrabci roznesli po světě,
lépe však uděláte, když sami si ho přečtete.

Celý článek...
 
Jak ježibaba učinila dobrý skutek
Pohádky

Byl takový les černo černý,
hodně strašidelný a temný,
uprostřed chaloupka ztrouchnivělá,
co na střeše děravé šindele měla.
Uvnitř stará ježibaba,
která děti měla ráda,
dobrého nic nečinila,
láska se jí protivila.
Kdo jen ji chce vyrušit,
na dveře její zabušit?


„ Fííí, fííí“, fičel vítr skrz naskrz děravou chatrčí. Na tudle chaloupku byste věru narazit nechtěli. Kdyby z ní totiž vylezla její obyvatelka, stará, zlá a protivná ježibaba, určitě by z vás udělala ropuchu, netopýra nebo kámen. To bylo její. V tom ona se vyžívala. Cestička k chaloupce se časem naprosto vytratila, to jak tam chodilo čím dál tím méně lidí. Ani odvážný Nebojsa by k chaloupce dobrovolně nešel. A tak si tam ježibaba žila svůj osamělý život s kocourem Chomáčem. Čas od času vyšla ven, aby provedla nějakou tu špatnost, jak se na ježibabu sluší. Posledních pár set let jí však trápily zdravotní problémy různého druhu. Od bolavé hlavy počínaje, chorou nohou konče. I zablešený kocour Chomáč poznal, že je s ježibabou něco v nepořádku. Dříve mu vyprášila kožich i pětkrát denně za to, že se ji nechtěně připletl do cesty, nebo z jiného ježibabího rozmaru. Teď se však nezmohla ani na jediné křivé slovo.

Celý článek...
 
«ZačátekPředchozí12345DalšíKonec»

Strana 3 z 5