Než se do pavučin zamotáme
a nový příběh přečteme,
než milého pavoučka poznáme
a nové klubko načneme,
pořádně se podívejte,  
do všech rohů a koutů,
schválně děti spočítejte,
kolik je tam pavouků!

Byla, nebyla jedna malá chaloupka uprostřed hustého lesa. Vedla k ní jen úzká pěšinka, z které jste mohli snadno sejít, být jen malinko nepozorní. Nebyla to perníková chaloupka, ani chatrč staré zlé ježibaby, nýbrž chaloupka téměř celá upletená z vlny. Místo voňavých květin v oknech, vyjímaly se pletené muškáty, které byly až na vůni zcela k nerozeznání od těch pravých. Kolik včeliček se naletělo! Ale střecha byla pravá, dřevěná. Majitelka téhle pletené chaloupky byla totiž příliš stará na to, aby lezla po střeše a pletla vlněné šindele. Byla to babička jako z pohádky vystřižená. Bělovlasá, laskavá stará paní s hlubokými vráskami ve tváři. Ale nemyslete si děti! Kdyby jí bývalo bylo jen o pár let méně, určitě by i tu střechu upletla. V celé zemi si již vrabci na oknech o vlněné chaloupce cvrlikali a o hodné babičce zvěsti se nesly, až jednou utkvěly v uchu pavoučku Uzlíčkovi.

Říká se, že pavouci nosí štěstí. Ale Uzlíček by sám nějaké to štěstí potřeboval, natož aby ostatním rozdával. Jak jinak lze vysvětlit, že se jeho nitě neustále zašmodrchávaly? Ať se snažil sebevíc, vždycky se na jeho nitce utvořil malinký uzlík, z toho pak vznikl velký uzel a celá jeho práce byla zmařena. Vždyť ne nadarmo se jmenoval Uzlíček! Pavouček byl tuze smutný. Zatímco si jeho kamarádi spřádali jednu pavučinku za druhou, on dosavad žádnou pořádnou neupletl. Jedna se skoro povedla, pak se ale ukázalo, že vynechal jedno očko a pavučinka se párala a párala. Dokonce i mouchy si z chudáka pavoučka dělaly legraci. Kdykoliv na nemotorného pavoučka narazily, začaly si pobrukovat: „ Ten nikdy nic nechytí, zamotá se do nití“. No a zrovinka, když zaslechl zprávu o chaloupce z vlny, nepromrhal ani jedinou pavoučí vteřinu a vydal se ji hledat.

Cesta to byla náročná, plná nástrah a nebezpečí, ale vyplatila se. Jakmile pavouček spatřil na paloučku pletené fialky mezi těmi pravými, poznal, že je již blízko. Celou zbývající cestu pak mohl obdivovat babiččino pletené dílo. Tu na stromě seděla pletená veverka, tu se vyjímalo pletené kapradí. A co teprve v domečku! V oknech pletené záclonky a před dveřmi rohožka, jak jinak než z vlny. A pak ji spatřil, v houpacím křesle seděla stará paní téměř celá obklopená vlněnými klubíčky.
„ Tady se mi bude líbit“, zajásal Uzlíček a hledal kout, kde by si odpočinul. Byl natolik znaven náročnou cestou, že ve chviličce usnul. Probudilo ho až tiché cinkání, to jak jehlice ťukaly o sebe. Babička zase pletla. Pavouček nezaváhal a opatrně se po pavučince spustil tak nízko, aby dobře viděl.

Tak to chodilo každý den, pavouček si vše zaznamenával jako pilný žák. Babička na něho však byla příliš rychlá, navíc si pro sebe něco pobrukovala.  Uzlíček tam již byl nějaký ten pátek, a jeho pavučinky se pořád zašmodrchávaly. „ Je to k ničemu“, posteskl si pavouček. „ Kdybych aspoň věděl, co si ta babička pro sebe mumlá, možná je to nějaké zaklínadlo nebo kouzelná formule“, přemýšlel.
Jednoho večera, když se zase pilně učil, nechal se natolik unést, že z pavučinky sletěl dolů jako zralá hruška a přímo na babiččino zápěstí. V tu ránu se obával nejhoršího, určitě ho rozmáčkne a zbude po něm jen flíček. „ Ó jsem ubohý pavouček, v životě jsem pavučinku neudělal a už mám takhle tragicky zahynout“, pomyslel si. To víte, že ho babička nezamáčkla! „ Těm tvým pavučinkám něco chybí, viď?“, zeptala se ho vlídně. Uzlíček se nestačil divit, nejenže k němu babička promlouvá, ona určitě čeká i odpověď. A tak si zlehka odkašlal a vylíčil ji všechny svoje pavoučí bolístky.„ No, a kdybych třeba věděl, to kouzelné zaklínadlo, co si pokaždé pobrukuješ, možná bych se to konečně naučil“, dokončil svůj příběh horlivě. „ Nebo možná ne, jmenuji se Uzlíček, možná se nikdy pořádné pavučinky dělat nenaučím“, posteskl si. „ Ale jdi ty“, chlácholila ho babička. „ Žádný učenec z nebe jaktěživ nespadl“, za to ti ručím. „A o jakém kouzelném zaklínadle jsi mluvil?“, smála se babička. „ Noo“, zamyslel se Uzlíček. „ Říkáš něco jako „ sladce a obráceně“, či co“, pípnul a pak rázem zčervenal. „ Chachacha“, smála se babička, div že se domeček neotřásal. „ Ty jsi ale popleta!“, je to hladce a obrace  a není to žádná kouzelná formule, nýbrž pletací technika“, poučila ho.

No uplynulo pár neděl a v domečku jste mohli vidět jednu pavučinku krásnější než druhou. Pavouček se v domečku zdržel, aby si mohl procvičit svůj nově získaný um. Jinde by mu pavučinky jisto jistě nestrpěli. No ostatně, kdo ví, třeba tam plete pavučinky dodnes.