...byla nebyla jedna malá, zasněžená vesnička. A jelikož tehdy Svatý Martin přivezl opravdu hodně sněhu, dali se výborně stavět sněhuláci. V celé vesničce byste tak nenašli chaloupku, u které by čestnou stráž nedržel běloskvoucí sněhulák. Dokonce i starý pán z konce vesnice postavil svého sněhuláka. A dal mu jméno Emil. Jednoduše, protože i on sám se jmenoval Emil a tak stejně pojmenoval i svého huňatého kocoura. Sněhuláček Emil byl tolik podobný ostatním sněhulákům, zároveň se však v mnohém lišil. Možná proto, že mu byla neustále zima. A co si budeme povídat, když je sněhulákovi zima, není něco v pořádku...
Den co den se tak úpěnlivě koukal do oken starého pána a tolik se toužil přiblížit plápolajícímu ohni v jeho krbu. V jeho srdíčku totiž cítil chlad, který se rozléval i do špičky jeho mrkvového nosu. A byl z toho opravdu nešťastný, jelikož ostatním sněhulákům ve vsi zima věru nebyla.

Bylo, nebylo království krásné,
oči z něj přechází, až každý žasne!
V tom království spravedlivý král,
co v kralování si liboval,
žila tam i královna,
co o nic hůř si nevedla
a ti spolu jak se patří,
cestu k poddaným si našli.

Král s královnou oblíbení byli,
neb téměř všechno dovolili.
Takové království byste nenašli,
ani kdybyste po celém světě šli.
Nu, království jen kvetlo,
všem služebným se dobře vedlo
a aniž by se nadáli,
následníka trůnu čekali!

V jednom království vypuklo naprosté pozdvižení. Princezna totiž dovršila věku osmnácti let, a proto byste v celém království i dalekém okolí nenašli živáčka, který by hluboce nedumal, co princezně věnovat. Byly tady nejrůznější dárky, praktické i neužitečné, zabalené i nezabalené, líbivé i naprosto ohyzdné. Ten nejprinceznovější dárek však dostala jak jinak, než od svého královského otce. Kouzelné zrcadlo! Přesně takové, co měla zlá Sněhurčina macecha. Však taky dalo fůru práce ho sehnat. Ale nakonec ho král získal díky rady své sestřenice z druhého kolena, která mu doporučila pra pra vnučku Růženky, která ho kdysi dostala svatebním darem od prince Bajaji. Ten ho pravděpodobně vyhrál v nějakém rytířském turnaji. Nebo to byla Bajajova sestřenice z druhého kolena, která králi poradila, kde zrcadlo najít? No teď už přesně nevím, jak to celé bylo. Důležité je, že ho král našel a teď čekalo naleštěné a růžovou mašlí převázané, až ho princezna rozbalí.

" Jůůůůůů! Papáá, ty jsi ho sehnal!", neslo se královskou síní po rozbalení. A hned se neslo do princezniny komnaty. Od toho okamžiku však s princeznou nebyla řeč. Po celé dny se zrcadla tázala:

"Zrcadlo, zrcadlo, jak moc líbezná,
jsem já, tvoje princezna?
Však kdo by viděl líp,
některou z mých chyb?"

A zrcadlo pokaždé odpovídalo:

Když tma po dni na zem padá,
nastává měsíce vláda,
problém ovšem nastane,
když se měsíc umane.

"Dobré ráno",  řeklo slunce jako obvykle, když střídalo měsíc. "Dobré? Jak pro koho! Ráno? Stvořené akorát pro tebe!"...hudroval měsíc jitro za jitrem pokaždé, když se musel vzdát vládnoucí koruny.
"Ale jdi ty! Starý brachu!", smálo se tomu pokaždé slunce. " Kdy si konečně zvykneš na to, že nemůžeš mít všechno?" Já mám den a ty máš noc, jedině tak je to spravedlivé a jinak to nebude! "Ale to zas ne! To prr!", rozčiloval se měsíc. " To já bych se na to podíval"!" Však ať si mezi námi ta pozemská stvoření vyberou! Ty se rač odkutálet a já budu vládnou po sedm dnů a nocí....no, no a pak budeš vládnout zase ty...nějakéj ten den." " Pcháá!, jak chceš", řeklo slunce. " Akorát se rač odkutálet nejprve ty a já s vládnutím začnu, ostatně teď jsem tě mělo přeci střídat já!"

Byl jeden malý domek, který stál na okraji malého města. Tohle malé městečko byste mohli najít kdekoliv v naší Malé zemi. Domek nebyl ničím zvláštním a žila v něm jedna rodina. Byla tam maminka, tatínek, jejich holčička Kristýnka a děda Pepa.
Kristýnka byla už poměrně veliká holčička, protože už třetím rokem chodila do školky.  Byla hrdým Lvíčetem, jako všichni třeťáčci. Už nebyla tím malým švrnětem, který chodilo do Ledňáčků. Co bylo na Kristýnce ale neobvyklé? Prozradím Vám, že to byly její nejlepší přátelé, ponožky. Vím, že si říkáte, je možné mít za kamarády ponožky? Možné to je a tohle je jejich neobvyklý příběh.
Ponožky měly proužky vytvořené pestrými barvami. Takovými, které jsou vidět na duze, když prší a do deště svítí sluníčko. Na horním konci ponožek byl vyšitý obrázek ovečky, která mávala svým kopýtkem komukoliv, kdo se na ni podíval.

Za dolama, za horama,
kde je mech a suchá tráva,
žil, byl jeden starý pán,
co zlaťáků měl plný džbán.
Nic nezajímalo ho více,
než penízky třpytící se.

Jednoho slunečného dne si všichni obyvatelé malého městečka užívali slunečního svitu. I starý, pohublý pán si užíval oslnivé záře. Ne však záře ze slunce, nýbrž z blyštících se zlaťáků. Seděl v temné komoře a přehraboval se v drobných mincích a každý dotek zlaťáku mu rozléval blaho po duši. Starala se o něj jedna hodná paní, jedině ona totiž překousla jeho, víc než mizerný, plat. Ten starý pán ve městě vlastnil hned několik domů. Ty domy pronajímal a díky tomu se jeho zlaťáčky množily.

Jen co královská rodina vstala,
bohatá snídaně se podávala,
koblihy, šlehačka a pak ještě dort,
z mlsání se stal královský sport.
K obědu puding a ovocné knedlíky,
cpali se nehledě na své faldíky,
a když ještě večer neměli dost,
čekal je bonbón na dobrou noc.
Tak to šlo pořád dokola dál,
až když už vládnout nemohl král,
až když královna kocoura málem zasedla
a do svých šatů také se nevlezla.
Pak byl nejvyšší čas na radu dát,
specialistu nechat si zavolat.

Inu stalo se jednou v jednom království, že jak král, tak královna, dokonce i královský syn ochořel.  Však také vy byste ochořeli, jen co byste královské menu zahlédli.  Každé ráno, jak královská výsost vstala, hned u postele na něj čekal podnos s těmi nejvybranějšími koláči. To jeho milá manželka královna si zase potrpěla na pravou belgickou čokoládu, a proto na jejím nočním stolku nesměla chybět krabice těch nejjemnějších čokoládových pralinek. Jejich doslova vykutálený synáček nebyl nijak pozadu.  U postele měl celou sklenici té nejsladší marmelády, kdyby ho náhodu v noci přepadl hlad. Hned jak si oblékli své obří královské župany, pospíchali do jídelní místnosti, kde se doslova prohýbal stůl pod návalem jídla. Koblihy, koláče, buchtičky se šodó, zmrzlina, kakao, to všechno a ještě víc.  Příprava jídelního lístku patřila ke královniným nejoblíbenějším koníčkům. To, že se každý měsíc nechával zvětšovat trůn, nebo rozšiřovat dveře, nebylo nic zvláštního. Copak vám se ještě nikdy nescvrkla židle, nebo se nezúžily dveře?

„Pomóóc, pomóóc“, ozývalo se jednoho nedělního rána horskou vesničkou. „ Spaste duši, kdo může“, volala stará bába kořenářka, div že popadala dech. „ Co se děje?“, ptali se jí lidé, kterým zpřetrhala spaní. „ V lese je zemětřesení“, volala a horlivě ukazovala směrem k lesu. A opravdu! Stromy se lámaly jako zápalky a padaly k zemi. Za spoušť však nemohla žádná živelná pohroma, nýbrž obr Lojzík, který si to v lese střihl Polku.

To jednoho krásného dne, procházel se kolem rybníka mladík. Takový floutek, světa neznalý a chudší, nežli kostelní myš. O takových se říká, že mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, jenže tenhle ani ty kapsy neměl! Posloužily jako záplaty na rozpáranou košili.  A tak se tam jen tak procházel a přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, když najednou něco zaslechl. Fňuk! Fňuk! Za vrbou seděl vodník a tuze naříkal.  Mladík se poškrábal za uchem, nevěděl totiž, jak se dá takový vodník utišit.  Co když ho třeba nějak urazí a ten ho pak vtáhne pod vodu? Rozhodně se nechtěl stát součásti vodníkovy sbírky hrnečků na dušičky. Proto chtěl co nejrychleji zmizet, v tom se ale vodník otočil!

Byl krásný den a počasí přímo vyzývalo k venkovním hrátkám. Nikoho byste nenašli v sluncem rozpálených domech a panelácích.  Počkejte! Někoho přece ano! Zuzku! Ta místo dovádění s kamarády ležela v posteli, pila hořký čaj a potila se. Pes Pluto, její věrný kamarád ležel u nohou její postele, téměř zasypaný použitými papírovými kapesníky. Bylo to již počtvrté ve velice krátké době, co Zuzka stonala.