"Ding, dong, ding, dong", zvoní zvony v jedné vesničce. To proto, že nastal vánoční čas plný splněných přání a kouzel. A jedno vánoční kouzlo se odehrálo i  v prasečím chlívku a to přesně ve Štědrý den. Existuje totiž takový vánoční zvyk, že se na Štědrý den má držet půst až do štědrovečerní večeře. Ten, kdo to vydrží, spatří zlaté prasátko.  A přesně podle tohoto vánočního zvyku se odvíjí náš příběh. Tak se děti usaďte a příběh o zlatém prasátku si vyslechněte...
...to vám byl takový docela obyčejný prasečí chlívek, ve kterém si žila dosti vypasená prasátka pěkně pohromadě a chovala se zrovna tak, jak se správná prasátka chovat mají. Ovšem ve vánoční čas se i chlívek naplnil kouzelnou atmosférou. Prasátka totiž čekala událost, která se odehrává pouze jednou ročně a to na Štědrý den. Ono Ježíšek se nestará pouze o vánoční dárky, ba ne. Ten vybírá i prasátko, které se podle vánočního zvyku ukáže všem těm, co vydrží nejíst, až do oné večeře. A proto se v onom chlívku napětím třáslo každé prasátko. Každé si totiž ze svého prasečího srdce přálo, aby Ježíšek vybral právě jeho.

Byl jednou jeden pes malého vzrůstu, ale ty zubiska měl, to se musí nechat! A bílý byl, jako zrovinka napadaný sníh. Kromě zahrabávání kostiček a běhání za vlastním ocáskem ho trápilo ještě něco...jaké by to asi bylo, kdyby nebyl psem, ale zcela jiným zvířátkem? Co třeba takový polární medvěd? Za jeho běloskvoucí barvu kožichu by se nemusel stydět kdejaký lední medvěd, o tom žádná! Nebo taková žirafa? Díky dlouhému krku musí vidět až do Austrálie! A tak náš pejsek nahodil smutný kukuč a bloumal po opuštěných ulicích.

"Copak tak smutně?", ozvalo se za jeho zády. Pejsek úlekem povyskočil...kouká doprava, doleva a pak ho spatřil. Směšně vypadajícího muže, který byl oblečen ve fialovém hábitu a na hlavě mel klobouk té samé barvy. Představil se jako čaroděj Hubert, který čas od času zavítá do lidského světa, aby se dozvěděl co je nového. A taky mimochodem zmínil, že má dnes narozeniny. Není mu o nic víc a ani o psí chlup míň jak šest tisíc třiapadesát let. Než mu pejsek s údivem stačil poblahopřát, posteskl si čaroděj, že na své narozeniny jaktěživ neviděl smutnějšího tvora, jako je právě pejsek a že ho chce rozveselit. K tomu však že potřebuje vědět, co pejskovi schází. "Je to zahrabaná kostička nebo nějaká psí slečna?", tázal se. Ale pejsek vrtěl hlavou že ne a začal mu vykládat o polárním medvědovi, o žirafách a o kdejakých známých a neznámých druzích zvířat, až z toho byl čaroděj Hubert celý tumpachový.

Byl jeden ježek jménem Vítek. Ten žil v jabloňovém sadě pod tou největší jabloní, nežil tam sám ba ne. V jabloňovém sadě byste našli i celé ježčí rodinky. Vítek by byl docela normálním ježkem se spoustou kamarádů, kdyby ovšem netrpěl hamižností. I když měl všeho dost, chtěl neustále víc a víc. Třeba například při sběru jablek. Jen on mohl sbírat jablka pod svou jabloní a že jich bylo! " Já pod jabloní bydlím, takže jablka, která spadnou dolů na zem jsou jenom moje", hlásával často. A i když byla jablka na Vítkově jabloni nejčervenější a nejšťavnatější, museli je ostatní ježci nechat Vítkovi.

Jednou šel však ježek z vedlejšího stromu na obhlídku a co že to nevidí! Obrovské červené jablko, které vonělo na hony daleko. Když pak zmerčil, že jablko není pod Vítkovým stromem, ihned se k němu rozehnal.

Datel ten stromy léčí,
celý les má ve své péči.
On udělal si doktorát,
svou práci má vážně rád.
Na červotočích věru,
on udělal si kariéru.
Ve větvích má skvělou vyhlídku,
na lesní preventivní prohlídku.
Však pro výdělečnou práci tady,
má  nejlepší předpoklady.
Les je jeho ordinace,
co by dělal bez své práce?
Svou práci má vážně rád,
on udělal si doktorát!

Ovečka Bela nebyla tak docela obyčejnou ovečkou, která zapadá do běžného ovčího stáda. Jako jediná uměla sundat svůj zvoneček, a tak se mohla nepozorovaně vytratit vstříc novým dobrodružstvím.  Při jednom takovém dobrodružství se dokonce skamarádila s vlkem. Ale to už všechno dobře víme. Teď ale bude ovečka Bela chtít, vlka stádu představit.  Jak ji to půjde? No sami posuďte...
Od chvíle, kdy ovečka poprvé s vlkem mluvila, uplynulo několik dní. Trávila s ním všechny volné chvíle, tedy chvíle, kdy se dokázala nepozorovaně vytratit. A že to pořádnou práci dalo, neboť předákovým zrakem ani ta nejmenší myš neunikne. Moc dobře jim spolu bylo, neboť se mohla ovečka Bela dívat na svět i vlčím pohledem a vlk zase tím ovčím, a proto bylo neustále co objevovat!
No a jednou se Bela rozhodla, že je ten správný čas představit vlka i ostatním ovcím. A tak předstoupila před nejzkušenější ovci ve stádě a řekla, že má nového kamaráda a že by ho ráda představila. " Bééé, toť se ví, že ho rády poznáme, bééé", bečely ovce jedna přes druhou. Pak ale vycítily ve vzduchu nebezpečí, i pes Áro zpozorněl!A jelikož ovečka Bela věděla, že je její kamarád vlk, který se krčí za vzdáleným keřem cítit na míle daleko, na nic nečekala a spustila:

To vám byl jednou takový páv, myslím, že Vilfréd se jmenoval. A ten páv byl přivezen do jedné zoologické zahrady, aby svým krásným dlouhým ocasem a svou ladnou chůzí i korunkou na hlavě přilákal více návštěvníků. No bylo to obrovské pozdvižení, protože v té zoologické zahradě jaktěživ páva neviděli. Taky že z toho měl slon Bambula sloní kopřivku. O žirafě Hermíně ani nemluvě! Ta si málem už tak dlouhý žirafí krk vykroutila ještě víc, jak se dívala do pavího výběhu. Tak moc chtěla zahlédnout nového obyvatele zoologické zahrady!
Ale s pávem Vilfrédem žádná řeč nebyla. Na pozdravy zvířátek neodpovídal, žádná vřelá přivítání neocenil. Jen vždy pohrdavě hodil hlavou a vše řešil pouze a jen s vedením zoologické zahrady. To víte, že pozornost návštěvníků přilákal, však se taky nesl! Jistě našlapoval krůček po krůčku, nedíval se ani napravo, ani nalevo, s hlavou hrdě vztyčenou se nesl jako král!

Žirafo, žirafo, nač ten dlouhý krk?
To abych viděla za nejvyšší vrch!
Žirafo, žirafo, nač ty dlouhé nohy?
Sama nevím, snad mám pro ně vlohy.
Žirafo, žirafo, jak ty vlastně spíš?
Věru sladce, to si piš!

Žila, byla jedna žirafa jménem Cecílie. Ta žirafa měla, jako snad každý, problémů až nad hlavu. Ale uznejme, že ne každý má tak dlouhý krk. Proto těch problémů měla Cecilka o pár stop víc, troufám si říct, že přespříliš!

Vysoko v horách, tam kde si lišky dávají dobrou noc, žila ovečka Bela. Žila tam se svým mnohočetným stádem a hlídacím ovčáckým psem Árem. Ten byl na své svěřenkyně jaksepatří přísný. To víte, kdyby jim všechno dovolil, hnedle by jedna ovečka chtěla jít támhle, druhá zase tudle...no a jeden aby se snad rozpůlil! Ne, ne, ne! "Stádo musí být pěkně pohromadě HAF!", utvrzoval se Áro.

Jenže Bela nebyla docela obyčejná ovečka. Jedině ona uměla sundat svůj zvoneček. Díky tomu se mohla nepozorovaně vydat vstříc svým dobrodružstvím. Jednou, když se znovu zbavila svého zvonečku, pelášila sic ji nožky stačily dolů z kopců, hop přes potok, pak skrz ostružiní pročísnout svou vlnu, až se ocitla na neznámém místě. Teprve až se vydýchala a svůj dech uklidnila, vzpomněla si, co jim Áro řekl o strašlivém, po ovčím masíčku chtivém vlkovi.

To vám byl jednou ježek, takový samotář. Docela protiva a morous, který se stranil jakékoliv společnosti lesních zvířátek. Sám si chodil po lese, sám pro sebe si povídal, prostě a jednoduše vše zvládl naprosto sám. Jednou však, aniž by sám chtěl,  cizí pomoc potřeboval. Nějakou nešťastnou ježčí náhodou se totiž zamotal do chvojí tak nešikovně, že by se sám ven jisto jistě nedostal. Proto volal na všechny strany:"pomóc, pomóóóc"! No netrvalo dlouho a už ježka tahal z chvojí zajíc, liška, jezevec i srna. Každý, kdo byl nablízku mu na pomoc přispěchal. Téměř to vypadalo, jako v pohádce o červené řepě. A nemyslete si, že by snad ježek šel vytáhnout snáz! Po té velké záchranářské akci zvířátka u ježka ještě chvíli posečkala, aby se ujistila, že žádná jeho bodlinka k újmě nepřišla. Jedlo se a povídalo.