Byl jednou jeden kocour
co hbitý velmi byl,
tmavý téměř jako mour
a na seníku žil.
Ten kocour byl šampión
a chytil každou myš!
a přitom mu zpíval chór,
hlasitě, to si piš.

Žili dva bratři,
co vzhledem podobní si byli
a ti jak se patří,
po čase se rozdělili.
Však rozdílné názory měli
a pramálo si rozuměli!
Proto nedalo se jinak a nebylo zbytí,
každý našel si jiné živobytí.
Ještě dřív, než v příběhu pokračovat budeme,
něco málo si o bratrech řekneme.

"Ding, dong, ding, dong", zvoní zvony v jedné vesničce. To proto, že nastal vánoční čas plný splněných přání a kouzel. A jedno vánoční kouzlo se odehrálo i  v prasečím chlívku a to přesně ve Štědrý den. Existuje totiž takový vánoční zvyk, že se na Štědrý den má držet půst až do štědrovečerní večeře. Ten, kdo to vydrží, spatří zlaté prasátko.  A přesně podle tohoto vánočního zvyku se odvíjí náš příběh. Tak se děti usaďte a příběh o zlatém prasátku si vyslechněte...
...to vám byl takový docela obyčejný prasečí chlívek, ve kterém si žila dosti vypasená prasátka pěkně pohromadě a chovala se zrovna tak, jak se správná prasátka chovat mají. Ovšem ve vánoční čas se i chlívek naplnil kouzelnou atmosférou. Prasátka totiž čekala událost, která se odehrává pouze jednou ročně a to na Štědrý den. Ono Ježíšek se nestará pouze o vánoční dárky, ba ne. Ten vybírá i prasátko, které se podle vánočního zvyku ukáže všem těm, co vydrží nejíst, až do oné večeře. A proto se v onom chlívku napětím třáslo každé prasátko. Každé si totiž ze svého prasečího srdce přálo, aby Ježíšek vybral právě jeho.

...byla nebyla jedna malá, zasněžená vesnička. A jelikož tehdy Svatý Martin přivezl opravdu hodně sněhu, dali se výborně stavět sněhuláci. V celé vesničce byste tak nenašli chaloupku, u které by čestnou stráž nedržel běloskvoucí sněhulák. Dokonce i starý pán z konce vesnice postavil svého sněhuláka. A dal mu jméno Emil. Jednoduše, protože i on sám se jmenoval Emil a tak stejně pojmenoval i svého huňatého kocoura. Sněhuláček Emil byl tolik podobný ostatním sněhulákům, zároveň se však v mnohém lišil. Možná proto, že mu byla neustále zima. A co si budeme povídat, když je sněhulákovi zima, není něco v pořádku...
Den co den se tak úpěnlivě koukal do oken starého pána a tolik se toužil přiblížit plápolajícímu ohni v jeho krbu. V jeho srdíčku totiž cítil chlad, který se rozléval i do špičky jeho mrkvového nosu. A byl z toho opravdu nešťastný, jelikož ostatním sněhulákům ve vsi zima věru nebyla.

Blátošlápek rychlý je,
ten v blátě se ti ukryje.
Do kaluží děti láká
a tam na ně bláto cáká!

Byla, nebyla jedna rodina Blátošlápků. Ti bydleli, jak jinak než v blátě! Deštivé počasí a blátivé kaluže kam oko dohlédne - to bylo jejich! Blátošlápkové měli dvě ruce i dvě nohy, dvě oči i dvě uši, stejně tak jako lidé. Byli však malého vzrůstu. Měřili pouhých 50 centimetrů! A ta jejich kůže! Na rozdíl od té lidské  byla nezdravě šedivá, až nazelenalá! Jo, jo, ono se živobytí v blátivém obydlí podepíše i na strašidlech a ne, že ne!

Pejsek štěká, kočka mňouká,
prase chrochtá, vítr fouká,
skřivan zpívá, slunce svítí,
na louce pak kvete kvítí.
A co dělá strašidlo?
To jen straší, zlobidlo!
A co když špatně straší?
To je v pořádné strašidelné kaši!

Bylo jednou takové malé strašidlo. A to vám povím, na strašidlo bylo pořádně vystrašené! Lekalo se svého vlastního stínu a hrůzou se mu ježili vlasy na hlavě, jen co pomyslelo na temná zákoutí. Tmavým chodbám se vyhýbalo a pod dětskou postel by jaktěživ nevlezlo! Často se strašidlo samo sebe ptalo, jestli nemělo být něčím jiným. Co třeba takovou kočkou, která se může hezky vyhřívat na parapetu? Nebo člověkem! To by byla paráda, říkávalo si. Jo, jo strašidýlku Šimonovi se smála celá strašidelná společnost! Kdyby záleželo jen a jen na Šimonovi, tak ten by chodil strašit jen a pouze v bílý den. Vůbec by na lidi nečíhal, nýbrž by se jim hezky ukázal a slušně je pozdravil. A místo strašení pod dětskou postelí by seděl vedle dětí a třeba  jim předčítal nejrůznější pohádky! Hlavně ale ne ty strašidelné!

Byl jednou jeden pes malého vzrůstu, ale ty zubiska měl, to se musí nechat! A bílý byl, jako zrovinka napadaný sníh. Kromě zahrabávání kostiček a běhání za vlastním ocáskem ho trápilo ještě něco...jaké by to asi bylo, kdyby nebyl psem, ale zcela jiným zvířátkem? Co třeba takový polární medvěd? Za jeho běloskvoucí barvu kožichu by se nemusel stydět kdejaký lední medvěd, o tom žádná! Nebo taková žirafa? Díky dlouhému krku musí vidět až do Austrálie! A tak náš pejsek nahodil smutný kukuč a bloumal po opuštěných ulicích.

"Copak tak smutně?", ozvalo se za jeho zády. Pejsek úlekem povyskočil...kouká doprava, doleva a pak ho spatřil. Směšně vypadajícího muže, který byl oblečen ve fialovém hábitu a na hlavě mel klobouk té samé barvy. Představil se jako čaroděj Hubert, který čas od času zavítá do lidského světa, aby se dozvěděl co je nového. A taky mimochodem zmínil, že má dnes narozeniny. Není mu o nic víc a ani o psí chlup míň jak šest tisíc třiapadesát let. Než mu pejsek s údivem stačil poblahopřát, posteskl si čaroděj, že na své narozeniny jaktěživ neviděl smutnějšího tvora, jako je právě pejsek a že ho chce rozveselit. K tomu však že potřebuje vědět, co pejskovi schází. "Je to zahrabaná kostička nebo nějaká psí slečna?", tázal se. Ale pejsek vrtěl hlavou že ne a začal mu vykládat o polárním medvědovi, o žirafách a o kdejakých známých a neznámých druzích zvířat, až z toho byl čaroděj Hubert celý tumpachový.

Byl jeden ježek jménem Vítek. Ten žil v jabloňovém sadě pod tou největší jabloní, nežil tam sám ba ne. V jabloňovém sadě byste našli i celé ježčí rodinky. Vítek by byl docela normálním ježkem se spoustou kamarádů, kdyby ovšem netrpěl hamižností. I když měl všeho dost, chtěl neustále víc a víc. Třeba například při sběru jablek. Jen on mohl sbírat jablka pod svou jabloní a že jich bylo! " Já pod jabloní bydlím, takže jablka, která spadnou dolů na zem jsou jenom moje", hlásával často. A i když byla jablka na Vítkově jabloni nejčervenější a nejšťavnatější, museli je ostatní ježci nechat Vítkovi.

Jednou šel však ježek z vedlejšího stromu na obhlídku a co že to nevidí! Obrovské červené jablko, které vonělo na hony daleko. Když pak zmerčil, že jablko není pod Vítkovým stromem, ihned se k němu rozehnal.

Datel ten stromy léčí,
celý les má ve své péči.
On udělal si doktorát,
svou práci má vážně rád.
Na červotočích věru,
on udělal si kariéru.
Ve větvích má skvělou vyhlídku,
na lesní preventivní prohlídku.
Však pro výdělečnou práci tady,
má  nejlepší předpoklady.
Les je jeho ordinace,
co by dělal bez své práce?
Svou práci má vážně rád,
on udělal si doktorát!