Pejsek štěká, kočka mňouká,
prase chrochtá, vítr fouká,
skřivan zpívá, slunce svítí,
na louce pak kvete kvítí.
A co dělá strašidlo?
To jen straší, zlobidlo!
A co když špatně straší?
To je v pořádné strašidelné kaši!

Bylo jednou takové malé strašidlo. A to vám povím, na strašidlo bylo pořádně vystrašené! Lekalo se svého vlastního stínu a hrůzou se mu ježili vlasy na hlavě, jen co pomyslelo na temná zákoutí. Tmavým chodbám se vyhýbalo a pod dětskou postel by jaktěživ nevlezlo! Často se strašidlo samo sebe ptalo, jestli nemělo být něčím jiným. Co třeba takovou kočkou, která se může hezky vyhřívat na parapetu? Nebo člověkem! To by byla paráda, říkávalo si. Jo, jo strašidýlku Šimonovi se smála celá strašidelná společnost! Kdyby záleželo jen a jen na Šimonovi, tak ten by chodil strašit jen a pouze v bílý den. Vůbec by na lidi nečíhal, nýbrž by se jim hezky ukázal a slušně je pozdravil. A místo strašení pod dětskou postelí by seděl vedle dětí a třeba  jim předčítal nejrůznější pohádky! Hlavně ale ne ty strašidelné!

Na okraji malého městečka tyčil se vysoký dům. Ten vám byl tak vysoký, že kdyby se někomu podařilo vylézt až na samotný vrchol střechy, určitě by se dotknul nebíčka. Byl to krásný dům s vyleštěnými okny a krásnou zahradou plnou květin. Rodina, která v domečku bydlela byla velmi bohatá. Jejich sedmiletá dcerka měla snad všechno, na co si vzpomněla. Jmenovala se Klárka, ale všichni ve městě ji neřekli jinak než rozmazlená Klára. Na druhém konci městečka, tam kde Klárka nikdy nebyla, stál dětský domov. Byl starý a ošoupaný s děravou střechou. Bydlely tam děti, které neměly maminku a tatínka. Bydlela tam také sedmiletá holčička Janička. Bylo to hodné a skromné děvče. V dětském domově nebylo hodně hraček a těch málo co měli, si děti musely půjčovat. A tyto dvě malé holčičky Janička a Klárka se jednoho dne potkají. Tak se děti hezky usaďte a poslouchejte, jak to bylo dál.