Za dávných časů existovalo mnoho různých království. Království, jejichž králové žili v míru a pokoji, ale byla zde i taková, kde zuřila jedna bitva za druhou. Byla zde království udatných princů a překrásných princezen, spící království, která čekala na probuzení, nebo smutné království, kde byl všem poddaným zakázán smích. O nich si však povídat nebudeme. My si dneska povíme pohádku o Jahodovém království. Ano, opravdu se tak jmenovalo a víte proč? No protože tam rostly obrovské, červené a šťavnaté jahody.

Stačilo se pouze k hranici tohoto království přiblížit a už vás lahodná vůně jahod zašimrala do nosu.  Proč rostly v království takové obří jahody, nikdo nevěděl.  Stará pověst povídala, že královstvím jednou procházela kouzelná bába, která ze svého košíčku vytratila sazeničku. Zapršel deštík, zasvítilo sluníčko a sazenička rostla jako divá.  Staré babky zase povídaly, že zde kdysi pobíhali jednorožci a jejich kouzelná kopýtka půdu pořádně provětřila, a proto je zde taková velká úroda jahod.  Kdo ví? Ale to teď není až tak důležité, určitě vás bude zajímat, jak to bylo dál.  Nuže, jako v každém správném království, i zde vládl moudrý a urozený král s překrásnou královnou.  Jim se narodila překrásná dcerka Anča.  Bylo to hravé a zvídavé děvče, které všem dělalo jen radost.
Díky bohaté úrodě jahod, se zde lidé měli dobře. Daně platit nemuseli a o práce nouze nebyla. Pekly se jahodové koláče, vyráběly se jahodové marmelády a stáčela se jahodová limonáda.  Královna dokonce koupala Anču v jahodové koupeli. Její vlásky pak voněly po jahodách, ostatně jak téměř vše v tomto království.  Když bylo Anče osmnáct let, její matka náhle onemocněla a zemřela. Od té chvíle se ledacos změnilo.
Princezna se začala chovat jinak, vůbec nikdo ji nepoznával.  Tatínek král její chování omlouval. „ Chudák holka, vždyť nedávno přišla o maminku, určitě ji trápí obrovský smutek“, říkával často. Lidé ale jen nevěřícně kroutili hlavou. Představte si, že princezna nakázala, že v jejím království již nesmí být snědena ani jedna jediná jahoda.  Jedno hloupé nařízení střídalo druhé. Žalem ztrápený král již neměl více sil, a proto nařídil vše, co si princezna umanula, jen aby už mu ta holka bláznivá dala pokoj.  Přestaly se péct jahodové koláče, ani jahodová limonáda netekla proudem. Království bylo čím dál tím chudší. Anča pak chodila se svými rádci jahody přepočítávat.  A běda tomu, kdo se pokusil jedinou jahůdku pro sebe uschovat.  Došlo to tak daleko, že se znovu musely zavést daně. A co na to princezna? Té to nevadilo. Každý den se koupala v jahodové lázni a dopřávala si jahodové lívance k snídani, obědu a večeři.
Jednou kolem království projížděl udatný princ na bílém oři a nemohl si nevšimnout lahodné vůně jahod, která se nesla široko daleko.  A protože již přejel sedmero řek a hor a v krku měl sucho, rozhodl se, že není nic lepšího než se osvěžit šťavnatou jahodou.  Na poli pak zahlédl mladou dívku, která okopávala záhony. „ Hej děvče“, zvolal. „ Jaké jsou vaše jahody, jsou šťavnaté a lahodné tak, jak jejich vůně napovídá?“, zeptal se. Dívka se na něho pohlédla, ale neodpověděla. „ Neboj se mě, děvče“, usmál se princ. „ Chci jen vědět, jestli vaše jahody osvěží mé vyschlé hrdlo a jestli mi jejich lahodná chuť dodá sílu na další cesty“. Dívka se narovnala a odhodila motyčku, „ jsi asi hodně zdaleka princi, když nevíš, že v našem království, je zakázáno jíst jahody“, odpověděla smutně. „ Proto ti nemohu na tvou otázku odpovědět, jelikož jsem jahody už dlouhou dobu neochutnala“. „ To je mi ale divné království“, zakroutil princ hlavou. Ale jelikož neměl čas, musel totiž ještě probudit pár princezen a zabít hrozivého draka, o jahody se více nezajímal a odcválal do daleka.
O nějaký čas později, zrovinka, když Anča znova propočítávala úrodu jahod, šla kolem stará babička s šátkem.  Přímo před zraky princezny a jejich rádců, utrhla tu největší jahodu a s chutí se do ní zakousla. „ Osobo jedna nevzdělaná, ihned polož tu jahodu!“, křičela princezna a vzteky koulela očima. „ Co si to dovoluješ, cožpak neumíš číst, cožpak neslyšíš, že nevíš, že v našem království je zakázáno jahody jíst?“ „Óóó, to nevím, to nevím“, odpověděla stará babička. „ No ale jedna jahoda snad neuškodí, však jich tady máte všude plno“, řekla a znovu si z jahody ukousla.  Princezna myslela, že omdlí. „ A uškodí! a uškodí! a uškodí!“, křičela a vzteky dupala nohama.  „ Sama máš pusu od jahod a ostatním budeš zakazovat?“, babička se již dávno nesmála. Odhodila hůlku a narovnala se.  Najednou se nebe zatáhlo, ochladilo se a začal vát studený vítr. „ Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ tázala se stará babka princezny. „Já jsem kouzelná bába a před mnoha, mnoha a mnoha lety jsem zde vytratila kouzelnou sazeničku“. „To proto zde jahody rostou víc, než jinde.“ „No počkej, ty drzá holko, však já to tak nenechám!“, pohrozila a byla tatam. „ Pcháááá, jen žvásty hloupé báby“, sykla princezna a cupitala cestičkou směrem k zámku.
Večer si pak nezapomněla připravit jahodovou koupel a sníst jahodovou polévku. V noci se jí pak zdály hrozné sny. Ráno království probudil hlasitý jekot. To se princezna Anča koukala do zrcadla a křičela, jako by ji na nože brali. Místo uší měla dvě obrovské jahody.  Vypadala legračně a podivně. „Za to jistě může ta bába, okamžitě mi ji přiveďte!“, nařídila.  Jenže po bábě, jakoby se slehla zem.  Celá armáda vojáku jí hledala, ale bez úspěchu. Mezitím se u princezny střídal jeden doktor za druhým, ale žádný z nich nevěděl, jak princezně pomoci. Dlouho, předlouho nosila Anča místo uší dvě obrovské jahody a zdálo se, že si na to celé království zvyklo. Princezna ale ne! Pro její kamarádky princezny z vedlejších království si chodil jeden nápadník za druhým a konaly se skvostné svatby. Jenom pro Anču si nikdo nepřišel a to ji trápilo.  Jednou, když znovu slyšela bít svatební zvony, se rozhodla jít hledat bábu sama. Šla horami, dolinami, přes řeky a strnité stráně. Mnohé viděla a slyšela.  Došlo jí, že jí nikdo nemá rád, protože lidem vzala všechny jahody a z nádherného bohatého království udělala téměř pustinu, jelikož většina lidí z království odešlo.  Nožky jí bolely a srdce tížilo. Špatně je tomu na světě, koho nikdo nemá rád. Usedla na pařez a dala se do usedavého pláče.  V tom se zjevila ta podivná bába. „ Co pláčeš?, však máš všechny jahody z království, dokonce máš i jahodové uši, cožpak se ti nelíbí?“ ptala se posměvačně. „ Ach babičko, odpusť mi, že jsem tě urazila. Pro samou hanbu bych se nejradši neviděla. Nastotisíckrát tě prosím, odčaruj mi ty hloupé uši, jinak se ani neprovdám! Já se polepším a zruším všechny ty nesmyslné zákazy“. „ Hmmmm, moc hezky prosíš, no co s tebou? No dobrá, pomůžu ti, ale jen proto, že jsem znala tvou matku i tvou babičku a prababičku.  Ale abys to neměla tak jednoduché, ty nejenže zrušíš všechny zákazy, ale pomůžeš lidu vrátit vše do původní podoby. Chci zase ochutnat jahodové koláče a chci, aby jahodová limonáda tekla proudem a na chléb si chci namazat tu nejlepší jahodovou marmeládu. Když tak učiníš, jahody se promění zase v tvá růžolící ouška.
A tak princezna běžela, jak nejrychleji mohla, na své bolavé nožky nehleděla. Pak ji lidé vídávali na záhonech každé ráno. No a než jeden úplněk vystřídal druhý, měla Anča ouška, jak se patří. Království pak jen vzkvétalo, jedly se jahodové koláče a pila se jahodová limonáda. A když se děti trošičku zaposloucháte, uslyšíte svatební zvony bít.  Pro Anču si přijel urozený princ, zrovna ten, který kdysi Jahodovým královstvím projížděl, vzpomínáte?