To jednoho krásného dne, procházel se kolem rybníka mladík. Takový floutek, světa neznalý a chudší, nežli kostelní myš. O takových se říká, že mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, jenže tenhle ani ty kapsy neměl! Posloužily jako záplaty na rozpáranou košili.  A tak se tam jen tak procházel a přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, když najednou něco zaslechl. Fňuk! Fňuk! Za vrbou seděl vodník a tuze naříkal.  Mladík se poškrábal za uchem, nevěděl totiž, jak se dá takový vodník utišit.  Co když ho třeba nějak urazí a ten ho pak vtáhne pod vodu? Rozhodně se nechtěl stát součásti vodníkovy sbírky hrnečků na dušičky. Proto chtěl co nejrychleji zmizet, v tom se ale vodník otočil!

„No počkej“, zvolal. „ Copak se mě ani nezeptáš, co mě trápí?“ Mladík se zastavil a roztřeseným hlasem se zeptal: „Tak copak tě trápí?“ „ Noo, nezdá se mi, že by tě to nějak zvlášť zajímalo, co?“, probodl ho vodník pohledem. „ Nic ti neřeknu!“, zaskřehotal. A tak mladík rozhodil rukama a pokoušel se pomalu vycouvat někam pryč. „ Kam zas jdeš?“, zeptal se ho vodník znovu. „ Noo“, koktal mladík,  „ ř ř říkal jsi p p přece“…. „ Tak tebe vážně nezajímá,  proč tady tak fňukám?“, zeptal se vodník ještě nevrleji než předtím.  „ Tak proč tady tak vlastně fňukáš, vodníku?“, zeptal se ho zase mladík. „ Ááále, nic ti neřeknu, abys věděl!“, otočil se k němu vodník zase zády.  To už ale i mladíkovi došla trpělivost. „ Víš co, tak mi nic neříkej ty obludo zelená a klidně si tady naříkej, jak je rok dlouhý!“ zakřičel, pak se rázně otočil a kráčel pryč dlouhými kroky.  Vodník ho za chvíli dohnal. „ No počkej, tak já ti teda řeknu, proč tak naříkám. Mě totiž zebou nožičky.““Co to povídáš, tebe že zebou nožičky?“, smál se mladík. „ Vždyť jsi vodník“. „ Takže ty mi nepomůžeš?“, zeptal se ho vodník zkroušeně.  Mladík vykulil oči, „ pomoct?, tobě? a jak prosím tě? To ti mám každý večer dávat do tvé vodnické postele zahřívací láhev?“ „ Tak na to zapomeň!“, křičel. „ Do tvého rybníčku ani nevkročím, to by pak jisto jistě zebaly nožičky i mě! A vůbec, dej mi pokoj vodníku, já ti pomoct nemohu!“
Vodník se smutně koukal na mladíka, který se rychle vzdaloval. Jak ho jen přesvědčit? Pak ho to napadlo. „ Počkej“, zvolal. „ Co kdybych ti splnil jedno, dvě nebo tři přání? Pak bys mi pomohl? Mladík se prudce zastavil. „ A co chceš na oplátku?“ zeptal se. „ Snad ne moji duši“.„Tvoji duši?“, „brr“, otřásl se vodník. „ A nevíš co bych s ní asi dělal? Já bych chtěl boty, každý úplněk nové“, řekl a radostí se tetelil, jakoby už ty boty dostal. „ Noo, řekl mladík, tak když chceš jenom ty boty, tak já teda souhlasím. „ Pak už jen vodník luskal prsty a plnil jedno přání za druhým. Jako první si mladík přál velký mlýn, pak truhlu zlaťáků, no a když vodník luskl prsty potřetí, vedle mladíka stála krásná dívka. „ Tak“, řekl vodník. „ Teď máš, vše co sis přál“. „ Na oplátku chci nové boty a to každý úplněk“, zaskřehotal. „Nezapomeň“, pohrozil mu vztyčeným prstem, předtím než skočil do svého rybníku.
A tak se z chudého mladíka stal zámožný mlynář, všemi uctívaný a vážený. Měl mnoho jiných radostí a strastí, než aby myslel na vodníkovy boty. Úplně na chudáčka vodníčka zapomněl.  Jeden úplněk střídal druhý a vodník se nedočkal ani jednoho páru bot. A tak tam seděl smutně na vrbě a zase fňukal. Ostatní vodníci by na mlynáře jisto jistě poslali velkou vodu, ale tento vodník byl velice hodný, ani mouše by neublížil. Jenže takovou obrovskou křivdu, kterou se na něm mladík dopustil, nemohl přenést ani přes své studené, vodnické srdce. „Jak jen mohl na něj zapomenout?“, ptal se sám sebe každý úplněk. Rozhodl se proto, že se mu zkusí aspoň malinko připomenout. Proto mu vytopil sklep s moukou, ale s mlynářem to ani nehlo. Na vodníka si nevzpomněl. A tak uplynulo několik dalších úplňků. To už ale mlynář přehnal. Ono to není žádná sranda děti, rozzlobit si vodníka, i když náš vodníček je ten nejhodnější na celém světě. Vodník se rozhodl jít přímo do mlýna. Jakmile ho mlynář spatřil, upustil pytle s moukou. „ Jéé, ahoj vodníčku, přišel jsi mě navštívit?“, pokoušel se o přátelský tón. „Mlynáři, ty jsi zapomněl na naši dohodu“, křičel vodník. „ Zatímco mě dole v rybníčku mrznou nožičky, ty si tady zatím meleš mouku a jsi šťastný“. „ Ale, ale vodníčku“, chtěl ho mlynář alespoň trošku utěšit. Vodník se ale nedal. „ Dávám ti poslední šanci mlynáři“, křičel vodník a už se vůbec nepodobal tomu hodnému vodníkovi, který ani mouše neublíží. „ Pokud mi do příštího úplňku nepřineseš všechny boty, které jsi mi o úplňcích nedal, seberu si zpátky to, co jsem ti vykouzlil“. „ Ale vodníku“, křičel mlynář. „Vždyť úplněk je již dnes večer, to nemohu stihnout“. „Dřív jsi měl na to myslet!“, ušklíbl se vodník a skočil do rybníčku.
Mlynář, bílý jako stěna, běžel proto za svou ženou a všechno ji vyklopil. Ta mu nejprve pořádně vyhubovala. Vůbec se jí nelíbilo, že její muž nesplnil slovo, kterým se zavázal. Protože ho ale velice milovala, pustili se oba do šití bot. Protože na práci byli dva, šlo to jedna radost. A než se měsíc vyhoupl na oblohu, na břehu rybníčku stálo několik párů bot a pekáč buchet jako omluva, že se na vodníka zapomnělo. A protože ráno mlýn pořád stál a vedle mlynáře ležela krásná žena a ve sklepě pořád byla truhla zlaťáků, usoudili, že se vodníkovi boty jisto jistě líbily. A od té doby už mlynář svá slova plní. 
V rybníčku mezitím nastalo velké pozdvižení. Vodník měl najednou moc bot a nevěděl, kde si je vystaví. Jediným vhodným místem byly poličky, kde od pradávna stály hrnečky s dušičkami. Vodník nezaváhal a všechny hrnečky smetl z poliček. Na jejich místo dal své boty. Kdo ví, co s vodníčkem bude, až vodnická komise zjistí, že vodník bydlištěm rybníček číslo 7777 nestará se o dušičky více a místo nich staví své boty na police. Ale to už je jiný příběh.