„Pomóóc, pomóóc“, ozývalo se jednoho nedělního rána horskou vesničkou. „ Spaste duši, kdo může“, volala stará bába kořenářka, div že popadala dech. „ Co se děje?“, ptali se jí lidé, kterým zpřetrhala spaní. „ V lese je zemětřesení“, volala a horlivě ukazovala směrem k lesu. A opravdu! Stromy se lámaly jako zápalky a padaly k zemi. Za spoušť však nemohla žádná živelná pohroma, nýbrž obr Lojzík, který si to v lese střihl Polku.

„ Přestaň, okamžitě toho nech!“, křičeli na něho. „ To nesmíš dělat“, hulákal mu do ucha starosta vesničky, když se obr sklonil. Lojzík se zatvářil sklíčeně, „ ale já tancovat rád“, dodal a znovu se zvedal, aby všem ukázal, že tancovat opravdu umí. „ Ne, ne, ne Lojzíku“, domlouval mu starosta rukama nohama, neboť po obřím se nedomluvil. „ Já tancovat rád“, opakoval sklesle. To byla další věc, kterou mu lidé zakázali. Tak třeba onehdy se věnoval zpěvu, co ale vyplašil všechnu zvěř v lese, nesměl ani hlesnout. Ještě před tím chtěl být malířem, ale nenašla se žádná, dostatečně velká plocha, na kterou by mohl kreslit.  A po tom, co nakreslil, ne příliš povedenou podobiznu starosty na radniční zeď, se k barvám nesměl ani přiblížit. Starosta to viděl jasně, obr prostě musí pryč.Jednou o půlnoci, najal si proto partu svalnatých mladíků, aby obra odtáhli za hranici jeho vesnice, daleko do hor. To vám bylo pro obra překvapení, když se ráno vzbudil. Nejprve ho napadlo, že to zase přehnal s borůvkovým vínem, neboť nic okolo sebe nepoznával, pak ale pochopil, o co tady jde a moc ho rozbolelo srdíčko. Všechny lidi ve vesnici měl velice rád, a proto dost dobře nechápal, jak se ho mohli tak lehce zbavit.
Jak se tak smutně potuloval po novém kraji, zaslechl líbeznou píseň, která vycházela z nedalekého paloučku. „ La-la-la, tra-la-la“, neslo se lesíkem. Byly to dvě víly, které na paloučku tančily. „ Áách“, vydechl obr. „Kdybych se byl býval narodil jako víla, tančil bych zrovna tak“, pomyslel si. „Jak to jen dělají, že se ani stéblo trávy neohne?“, dumal. A protože neměl nikoho, s kým by trávil svůj volný čas, chodil se den co den na víly dívat. Jednou se však tancem nechal příliš unést a začal si píseň pobrukovat. V tu ránu si ho víly všimly! „ Ááááá“, ječely a začaly pobíhat tam a zpět. „ Já být hodný“, opakoval obr pořád dokola, jenže ony ho neposlouchaly. A když už hrozilo, že se víly dozajista zjančí, natáhl obr pro jednu z nich svou velkou dlaň. V jeho dlani vypadala víla jako zapomenutý drobek chleba, nebo malý červíček. Třepala se jak osika a svýma malýma ručkama si ustrašeně zakrývala oči. „ Já být hodný“, opakoval znovu obr. Po tom, co ji vrátil zpátky na pevnou zem čekal, že se víly rozutečou a už je nikdy nespatří. Ty však zůstaly stát a začaly si něco povídat svou vílí řečí. Po krátké chvíli asi dospěly k rozhodnutí, že jim obr neublíží.  No netrvalo dlouho a z těch tří se stali velcí kamarádi.
„ Prásk, Bum, Křachchch“, ozývalo se jednoho rána horským lesíkem. „ Přestaň“, snažily se víly překřiknout hluk, který obr svým tancem způsobil. Div, že je padající stromy nerozmáčkli. „ Mě už nic nepomůže“, posteskl si obr. „Tančit nikdy nebudu!“, zanaříkal.„Ale budeš“, chlácholila ho jedna z víl, zatímco se ta druhá vyprostila zpod spadlé větve stromu a narovnala si sukýnku. „ Má pravdu“, vykřikla vzápětí. „ Chce to jen mít tu správnou techniku“, zajásala. „ Techniku“?, divil se obr. „A kde se dá taková technika sehnat?“, otázal se. „ Hihihi“, smály se obě víly. „ Ta se neshání, tu se musíš naučit!“, chichotaly se dál. A tak učení začalo. „ Celá lehkost našeho tance spočívá v tom, že stojíme na špičkách“, poučovala ho jedna víla, zatímco ta druhá mu vše názorně předváděla. A protože les kolem nich vypadal spíše jako rozházená krabička zápalek, doufaly víly, že obr vše rychle pochopí. No děti, šlo to ztuha jen co je pravda. Padl ještě jeden staletý dub, jeden buk a několik smrčků. Již pátý den, by však obr mohl mít v Národním divadle premiéru. Byl radostí bez sebe a byl moc rád, že se svého snu tancovat nevzdal, i když ho od něho mnozí a mnohé odrazovalo. Protože když se chce…může i obr baletit! A jestli i vy chcete vidět obra, tancovat vílí lehkostí, stačí vyplnit přihlašovací formulář do Lojzíkovy taneční školy pro obry. Obrňte se však trpělivostí, neboť zájem mezi obry je veliký. Přijíždějí ze všech koutů světa, dokonce i ze slunné Jamajky.