Byl jeden malý domek, který stál na okraji malého města. Tohle malé městečko byste mohli najít kdekoliv v naší Malé zemi. Domek nebyl ničím zvláštním a žila v něm jedna rodina. Byla tam maminka, tatínek, jejich holčička Kristýnka a děda Pepa.
Kristýnka byla už poměrně veliká holčička, protože už třetím rokem chodila do školky.  Byla hrdým Lvíčetem, jako všichni třeťáčci. Už nebyla tím malým švrnětem, který chodilo do Ledňáčků. Co bylo na Kristýnce ale neobvyklé? Prozradím Vám, že to byly její nejlepší přátelé, ponožky. Vím, že si říkáte, je možné mít za kamarády ponožky? Možné to je a tohle je jejich neobvyklý příběh.
Ponožky měly proužky vytvořené pestrými barvami. Takovými, které jsou vidět na duze, když prší a do deště svítí sluníčko. Na horním konci ponožek byl vyšitý obrázek ovečky, která mávala svým kopýtkem komukoliv, kdo se na ni podíval.

Kristýnka byla hodná holčička, ale ponožky prostě musela nosit každý den. Co na tom je, si říkáte. Pro maminku to ale znamenalo, že každý den musela ponožky vyprat, jakmile Kristýnku uložila do postele. Vyprané ponožky vždy maminka položila Kristýnce přes židli v jejím pokoji. Aby Kristýnka ponožky vždy našla, když ráno vstala. Jednoho večera, když maminka znova prala pruhované ponožky, našla maminka v pračce pouze jednu ponožku.
Ráno se Kristýnka probudila, vyskočila z postele a hned se hnala k židli, kde měla každé ráno ponožky připravené. Ponožky ale dnes na židli nebyly. Kristýnka se utíkala podívat na šňůry věšáku, kam maminka vždy věšela mokré prádlo. Tam i našla svou pruhovanou ponožku, ale pouze jednu. Druhá ale na věšáku nebyla. Kristýnka se dívala pod věšák i do pračky, ale druhá ponožka se někam zatoulala. Kristýnka se nakonec šla zeptat maminky:
„Mami, neviděla jsi moji pruhovanou ponožku? Našla jsem pouze jednu.“
Maminka se celou noc tohoto okamžiku bála. Totiž jakmile maminka nenašla druhou ponožku v pračce, maminka začala prohledávat celý dům ještě večer, aby ponožku našla. Ponožka ale byla nezvěstná. Když to maminka řekla, Kristýnce se začaly po jejím obličeji kutálet slzy velké jako hrachy.
Abyste věděli, proč Kristýnka pruhované ponožky tak milovala. Tak to bylo kvůli dědečkovi Pepovi, který tyhle ponožky dal Kristýnce jako dárek. Dědeček Pepa leží skoro furt v posteli. Maminka jednou Kristýnce vysvětlila, že děda leží pořád v posteli, protože je nemocný. Ale jakmile si Kristýnka ponožky oblékla, dědu to hrozně potěšilo. A jednoho dne Kristýnce děda povídá:
„Kdykoliv vidím tvoje pruhované ponožky, cejtím se jako mladík a hned chci vyskočit z postele.“
Ten den byly všichni moc šťastní, protože se děda Pepa po dlouhé době usmál. Od té doby Kristýnka nosí dědečkovy ponožky každý den, aby se děda, co nejrychleji uzdravil.
Maminka nemohla dopustit, aby kvůli ztracené ponožce děda neuzdravil. Proto maminka uplakané Kristýnce hned řekla:
„Kristýnko, oblékneme se a půjdeme do města. To by bylo, abychom ty ponožky někde nekoupily.“
Kristýnka se hned rozveselila a šla se obléct.
Maminka s Kristýnkou prošly celé město a každý obchod. Ponožky ale nikde nenašly. Když se vrátily domů, zkusily se kouknout i na internet, ale ani tam pruhované ponožky také neobjevily.
Kristýnka šla nakonec navštívit dědečka do jeho pokoje a smutně mu oznámila, že se ji ztratila jedna pruhovaná ponožka, kterou od něj dostala jako dárek. Dědeček se šibalsky usmál, vstal z postele a přešel pomalu místnost až ke knihovně. Děda sáhl za knížku Děti z Bullerbynu a v jeho ruce se objevila ztracená druhá ponožka. Kristýnka na něj koukala s vykulenýma očima a ukázala na ponožku v jeho ruce.
„Dědo, kde se tam vzala.“ Vyhrkla ze sebe Kristýnka, že ji děda jen tak tak rozuměl.
Děda se vrátil pomalým krokem zpátky do postele a než dal Kristýnce ponožku, zeptal se ji potichu:
„Umíš udržet tajemství?“
Kristýnka přikývla.
„Ponožku mi dal ponožkový skřítek,“ řekl ji děda.
„Ponožkový skřítek?“ odpověděla Kristýnka zvědavým hlasem.
Na to děda začal vyprávět. Ráno, když se probudil, tak vedle postele seděla malá bytost, vysoká asi jako dlaň. Vedle tohoto malého človíčka ležela pruhovaná ponožka. Pan skřítek si nakonec sundal čepici a promluvil vysokým hláskem:
„Promiňte, pane, ráno jsme si zapůjčili tuhle ponožku, a chtěli bychom ji vrátit té malé slečně, která ji celý den hledá.“
Děda se ptal, kde ji vzali. A pan skřítek se na to představil jako za půjčovatel ponožek, které si půjčují z praček a doma si z nich spíchnou oblečení nebo cokoliv jiného, co je potřeba. Prý nejraději si zapůjčují ty barevné a obrázkové ponožky. Děda se hned zeptal:
„A proč pane skřítku, berete, teda zapůjčujete pouze jednu?“
„No přeci, aby vám jedna zbyla.“ Odpověděl skřítek vesele.
Dědeček to moc nechápal, ale potom se koukl na nohy ponožkového skřítka, a všiml si, že pan skřítek má každou ponožku jinou.
„A proč vlastně máte každou ponožku jinou, mladý pane.“
Pan skřítek na to odpověděl: „Vy nenosíte každou ponožku jinou? Jak jinak poznáte levou ponožku od pravé.“
Dědeček se usmál: „No nepoznáme, nikoho z lidí to vlastně nezajímá, lidé hlavně chtějí, aby byly stejné.“
Pan skřítek koukal na dědečka Pepu nechápavým pohledem.
„ A kde vlastně žijete, pane skřítku, máte nějakou rodinu či kamarády?“ pokračoval dál děda.
„Jistěže mám kamarády a rodinu, pane. Vychovala mě teta a s kamarády chodíme na výpravy za účelem půjčování ponožek. Pro tyto výpravy jsem vymyslel i název ŠTÍPNOŽKY, ale zatím se toto pojmenování mezi námi neuchytilo.“ Řekl skřítek hrdě.
„Jinak žiji ve vesnici, jako každý.“ Dokončil v rychlosti pan skřítek svou odpověď.
Něco zašramotilo u knihovny a pan skřítek se zatím otočil. Než stačil cokoliv děda říct, pan skřítek se rychle rozloučil:
„Pane, prosím omluvte mě, už musím jít, kamarádi na mě čekají.“
Skřítek rychle slezl z postele a zmizel.
Kristýnka koukala na dědečka s rozzářenýma očima a po dlouhém tichu vykřikla:
„No to je úžasný, skřítci opravdu existují.“
Dědeček přikývl a potichu ji připomenu. „Nezapomeň je to naše tajemství.“
Kristýnka si hned zakryla pusu rukou a odběhla do svého pokoje. V pokoji vytáhla Kristýnka šuplík ze skříně, ve které měla všechny své ponožky. Od každého páru vzala po jedné ponožce včetně vracené pruhované. Celou kupu ponožek odnesla zpátky do dědova pokoje a položila ji před knihovnu. Potom požádala dědečka, jestli by nenapsal na kousek papíru:
PROSÍM PŘIJMĚTE TYTO PONOŽKY JAKO DÁREK ZA VAŠI ČESTNOST. KRISTÝNKA
Lístek se vzkazem položila na ponožky. Druhý den ponožky u knihovny zmizely a místo nich ležel na zemi lístek z květovaného papíru, na kterém bylo napsáno:
DĚKUJEME VÁM Z CELÉHO SRDCE, MALÁ SLEČNO, NA TENTO DAR NIKDY NEZAPOMENEME A JSME NAVŽDY VAŠI PŘÁTELÉ. PODEPSÁN VLASTNÍ RUKOU TADEÁŠ PROUŽEK
Od té doby Kristýnka nosí každý den jednu ponožku pruhovanou s ovečkou a druhou jinou, aby vždy poznala, levou od pravé jako pan skřítek Tadeáš Proužek.