V jednom království vypuklo naprosté pozdvižení. Princezna totiž dovršila věku osmnácti let, a proto byste v celém království i dalekém okolí nenašli živáčka, který by hluboce nedumal, co princezně věnovat. Byly tady nejrůznější dárky, praktické i neužitečné, zabalené i nezabalené, líbivé i naprosto ohyzdné. Ten nejprinceznovější dárek však dostala jak jinak, než od svého královského otce. Kouzelné zrcadlo! Přesně takové, co měla zlá Sněhurčina macecha. Však taky dalo fůru práce ho sehnat. Ale nakonec ho král získal díky rady své sestřenice z druhého kolena, která mu doporučila pra pra vnučku Růženky, která ho kdysi dostala svatebním darem od prince Bajaji. Ten ho pravděpodobně vyhrál v nějakém rytířském turnaji. Nebo to byla Bajajova sestřenice z druhého kolena, která králi poradila, kde zrcadlo najít? No teď už přesně nevím, jak to celé bylo. Důležité je, že ho král našel a teď čekalo naleštěné a růžovou mašlí převázané, až ho princezna rozbalí.

" Jůůůůůů! Papáá, ty jsi ho sehnal!", neslo se královskou síní po rozbalení. A hned se neslo do princezniny komnaty. Od toho okamžiku však s princeznou nebyla řeč. Po celé dny se zrcadla tázala:

"Zrcadlo, zrcadlo, jak moc líbezná,
jsem já, tvoje princezna?
Však kdo by viděl líp,
některou z mých chyb?"

A zrcadlo pokaždé odpovídalo:

"Ó, jak líbeznou máš tvář,
toť opakuji znovu a zas.
Avšak lépe učiníš,
když na kousky mě roztříštíš!"

To se věru princezně moc nelíbilo, neboť podle toho, co slyšela zrcadlo zlé maceše vždy odpovídalo, že je ze všech nejkrásnější. Ubezpečovala se ale tím, že je zrcadlo již stářím porouchané a s jeho odpověďmi se tak spokojila. V zrcadle se vzhlížela den co den. Její pleť byla ještě broskvovější a líčka růžovější. A přesto, že byla se svým vzhledem nanejvýš spokojená, opět se ptala:

"Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi zas,
kdo dle tebe líbeznou má tvář,
kdo dle tebe má hebké vlasy,
jiskřivé oči a dlouhé řasy?"

A zrcadlo odpovědělo:
"Princezno opravdu půvabná jsi,
nikdo nemá hebčí vlasy,
lépe však učiníš,
když na kousky mě roztříštíš! "

Ale princezna jeho rady nikdy neuposlechla.Ať vás však ani nenapadne něco zazlívat zrcadlu. To bylo začarované, aby pokaždé po pravdě odpovídalo. A to víte, že kdyby byla princezna nějaká ohyzda, tak by jí to určitě řeklo! Po tom dlouhém trvání na světě však vědělo, že když nezakročí, špatně to dopadne. A proto jednou, když se zase princezna před zrcadlem natřásala a hřebenem vlasy rozčesávala naskytlo ji podivný úkaz.  Místo zlatých pramenů najednou držela stářím prošedivělé vlasy. Místo broskvových tváří viděla v zrcadle pouze vráskami svráštělý obličej. Ruce zkřehlé a roztřesené. " Ááááa", začala ječet princezna, která vůbec nechápala, co se stalo. " Vidíš, vidíš", pravilo zrcadlo. Tak dlouho jsi před zrcadlem seděla, až se ti vlasy stříbrem propletly a tvář se vráskami posela. Celý život ti utekl, zatímco ses mě na tvou krásu tázala." Ale to už princezna nemohla dál snést, popadla vázu s květinami a hodila ji do zrcadla. Jak odezněl řinkot tříštících se střepů popadla princezna lžíci a v jejím odrazu se důkladně prohlížela. Kámen ji ze srdce spadl, když viděla, že je vše v pořádku. A to se ví, že se svým životem jinak naložila.  Do zrcadla se od té doby koukala jen, když to bylo nezbytně nutné. A co zrcadlo? To už snad nikdo neslepí. Nemusíte však pro něj plakat, samo se rádo obětovalo.