...byla nebyla jedna malá, zasněžená vesnička. A jelikož tehdy Svatý Martin přivezl opravdu hodně sněhu, dali se výborně stavět sněhuláci. V celé vesničce byste tak nenašli chaloupku, u které by čestnou stráž nedržel běloskvoucí sněhulák. Dokonce i starý pán z konce vesnice postavil svého sněhuláka. A dal mu jméno Emil. Jednoduše, protože i on sám se jmenoval Emil a tak stejně pojmenoval i svého huňatého kocoura. Sněhuláček Emil byl tolik podobný ostatním sněhulákům, zároveň se však v mnohém lišil. Možná proto, že mu byla neustále zima. A co si budeme povídat, když je sněhulákovi zima, není něco v pořádku...
Den co den se tak úpěnlivě koukal do oken starého pána a tolik se toužil přiblížit plápolajícímu ohni v jeho krbu. V jeho srdíčku totiž cítil chlad, který se rozléval i do špičky jeho mrkvového nosu. A byl z toho opravdu nešťastný, jelikož ostatním sněhulákům ve vsi zima věru nebyla.

To víte, že byl náš sněhuláček Emil rád, když se k němu jednou odpoledne stavila malá holčička a kolem jeho holého krku mu obvázala svou šálu. To ho zahřálo u srdíčka. Když však holčička odešla a na vesnici opět padla noc, sněhuláček se zase rozklepal zimou. Závistivě pokukoval po ostatních rodinkách sněhuláků. Kdyby tady alespoň nestál tak sám, jako kůl v plotě!", pomyslel si. Přitom moc dobře věděl, že starý pán pro své nakřápnuté zdraví víc sněhuláků postavit nedovede.
A tak tam několik dnů mrznul a třásl se zimou, přitom toužebně pokukoval jak po ohni v krbu, tak i po veselých rodinách sněhuláků. Jedno odpoledne se u něho zastavila zase ta malá holčička, která mu darovala hřejivou šálu. " Chudáčku můj malý", promluvila. " Stojíš tu tak sám, musí ti být chladno a určitě také smutno", pokračovala. A malou ručkou v rukavičce mu oprašovala čerstvě spadlý sníh z jeho uhlových knoflíků. A mluvila s ním tak dlouho, dokud se sněhuláčkův zmrzlý jazyk nerozvázal. To si pak povídali spolu a že toho měli spoustu na probírání. Ono sněhuláci s dětmi moc nemluví, to se potom nastřádá věcí k pořádné konverzaci!
A tak holčička sněhuláka navštěvovala den co den a pokaždé se ho ptala, proč je tak smutný. A sněhuláček pokaždé odpovídal, že je mu zima a že by se potřeboval dostat k hřejícímu ohýnku. Ale to si holčička ťukala na čelo, že jaktěživ neviděla sněhuláka, který se chce dobrovolně roztopit. Jednou však dostala nápad! Na stěnu domu křídami namalovala plápolající ohýnek. Jen a jen pro sněhuláčka, aby mu nebylo smutno, že k opravdovému nesmí. To bylo radosti!  Sněhuláčkovi div z hlavy nespadl hrnec, coby parádní hučka. A když se k němu pak holčička přitiskla, aby ohýnek mohli sledovat spolu, bylo sněhulákovi blaze na srdíčku. Už necítil chlad, ani mráz a na rampouchy na jeho mrkvovém nose si ani nevzpomněl. " To to ten ohýnek hezky hřeje", řekl. " Jo, jo", přitakala holčička. A tak se ten den sněhuláček konečně zahřál. Jeho srdíčko se však nerozehřálo nakresleným ohýnkem, nýbrž láskou, která vyzařovala z oné malé holčičky. Protože láska zahřeje i toho nejzmrzlejšího sněhuláka!