Žili dva bratři,
co vzhledem podobní si byli
a ti jak se patří,
po čase se rozdělili.
Však rozdílné názory měli
a pramálo si rozuměli!
Proto nedalo se jinak a nebylo zbytí,
každý našel si jiné živobytí.
Ještě dřív, než v příběhu pokračovat budeme,
něco málo si o bratrech řekneme.

První z nich měl sílu a píli,
vše rozhodnul a udělal v chvíli.
On statek měl a krávy a ovce
slepice, osla a pak i skopce,
on spoustu práce od rána do večera měl,
pro samou dřinu na únavu zapomněl.
Však dobře věděl, že bez práce,
nejsou přeci koláče!

To druhý bratr jinak smýšlí,
lenivější a volnější je mysli.
On věřil, že i bez práce,
dobře bude se mít,
že budou i ty koláče,
a déle bude žít.

A tak bratři - kdysi pospolu,
teď dostali se do sporu
a hádku mužů stejné krve,
až soud rozřešil teprve.
Ten rozhodl, že pravda vědět se musí,
a proto, až každý koláč upéct zkusí,
podle své pravdy, to se ví,
ale ať přitom role si vymění.

A tak lenivý bratr na statek se dostal,
místo práce však vše radši dospal.
Snad myslel, že těsto uhněte se samo,
že koláč k soudu odnese ráno,
avšak starost z toho nejvíce,
měly právě slepice.
Vždyť vodu nedostaly
a zrní měly málo,
i ostatní nechápali,
co se to se statkem stalo.

Nicneděláním tak bratr líný,
neměl ani suroviny,
vždyť stávkovaly slepice,
i ty co nesly nejvíce.
S prázdnou tak bratr k soudu šel,
pochyby o pravdě své již nyní měl.

Druhý bratr, ač úkol těžší měl,
své pravdě však zcela rozuměl,
a proto kde nic nebylo,
se hojné pole zrodilo
a na poli slepice,
co časem nesly velice
a pak kravka, co mléko dává,
a na těsto již zadělává.

Inu koupil slípky, koupil kravku,
orné půdě dopřál zrní dávku,
o vše s láskou pečoval
a k práci si prozpěvoval
a i když to trvalo několik let,
k chutnému koláči nakonec mohl si přivonět!

Vždyť pravdou je, že bez práce,
nejsou přeci koláče!