Když sníh zasypal celou krajinu a rybníky zamrzly, lesní zvířátka moc dobře věděla, že se blíží čas Vánoc a s nimi i velké přípravy na Štědrovečerní koncert. Každý rok, vždy na Vánoce, zvířátka pilně nacvičovala. Sova hrála na basu, liška zase měla buben, vrabci flétničky a veverky klavír, datel vyťukával melodii do stromů a medvěd hluboce pobrukoval. Vrána Dorota jako obvykle zpívala, byla to ta nejlepší zpěvačka široko daleko. Jenom straka se nikdy nepřipojila, jen ohrnula nos a odletěla někam pryč. Co se s ní starosta lesa jezevec nazlobil, ale straka si vždycky dělala svoje.

Jak čas běžel, zvířátka cvičila pilněji a pilněji a starosta z nich měl obrovskou radost, ale pak se stalo něco hrozného. Vrána nastydla a nemohla dál zpívat. Starostu to hodně trápilo, bez zpěvačky to nebude žádný koncert a nebyla to jeho jediná starost. V jeho lese totiž řádil zloděj. Všem zvířátkům se ztrácely šperky. Tu si stěžovala paní Lasička, že ji zmizel náhrdelník po mamince, tam zase paní Vrabcová postrádala smaragdové náušnice, a když se pak ztratily i starostovy zlaté hodinky rozhodl se rázně zakročit. Přichystal tu nejlepší pastičku na světě. Do jeho domečku zvířátka nanosila všechny šperky co měla. To byla krása a ten lesk! „To zloděje určitě přiláká“, radoval se jezevec, když vyléval hrnec pryskyřice na podlahu. „ A když tady bude, hezky se nám přilepí k pryskyřici“, radovala se myška. Zvířátka šla nedočkavě spát. Jezevec byl tak nervózní, že ani oka nezamhouřil, a když mu ráno zazvonil budík, jako první vyskočil z postele a běžel se podívat k pasti. Poklad byl pryč a zloděj nikde! Zvířátka s údivem kulila oči. Jak jim jen zloděj mohl utéct? Se vším pokladem? Starosta chodil sem a tam a hledal nějaké stopy, ale podlaha byla čistá, jakoby na ni nikdo ani nevkročil.“Taková drzost!“, křičel jezevec a jeho ozvěna se nesla lesem.

Zvířátka byla nešťastná a rozhodla se, že si na zloděje počkají.  Znovu nashromáždila poklad, který ještě měla. Sova hlídala první noc schovaná za starou skříň, aby ji zloděj neviděl. Dalšího rána zvířátka znovu pospíchala k pokladu, ale ten byl fuč, slyšeli jen hlasité chrápání. Sova usnula a zloděje neviděla. Starosta si vzal hrnek se smrkovým čajem, který tam večer zapomněl a chtěl se napít, v tom se zakuckal. V šálku plavalo černé pírko. Vytáhl ho a bedlivě si ho prohlížel. „Hmmm to je zvláštní“, mumlal si pro sebe. „Takové pírko nemůže patřit nikomu jinému než naši zlobivé strace“. Zvířátka rychle pospíchala ke stračině domečku a nevěřila vlastním očím. Celý domeček se blýskal náušnicemi, korálky, řetízky, dokonce i starostovy hodinky tam byly. Jakmile je straka zahlédla, chtěla utéct, ale sova ji chytila. Teďka už zbývalo jen vymyslet pro ni patřičný trest. Ale jaký? Jak vy byste děti potrestaly straku zlodějku? Myška dostala skvělý nápad „naše straka bude zpívat na Vánočním koncertě“, zajásala a tak to také bylo.

Pro straku to byl ten nejhorší trest, protože zpívání od srdce nesnášela. Zpívala velmi falešně, až uši z toho bolely, ale zvířátka z toho měla obrovskou legraci. Po pár šiškových punčích a koláči z mechu straka najednou zjistila, že se mezi zvířátky cítí dobře a bylo ji velmi líto, že jim brala jejich věci. Hezky hlasitě se všem omluvila a slíbila, že už to nikdy neudělá. Zvířátka ji to prominula, a protože byly Vánoce, trest jí také odpustila. Straka už dále zpívat nemusela. A představte si, že na konci večera dorazila i vrána Dorota, která se cítila již trochu lépe a chtěla na koncertě zazpívat alespoň jednu písničku. Všechna zvířátka pak tančila, zpívala a jedla do samého rána. Toho dne získala straka celý les přátel a bylo to mnohem víc než všechny blyštivé šperky světa.