„Čimčarára, čim čim“, rozléhalo se lesní strání. Byl tady znova krásný den a zvířátka se probouzela do ranní rosou provoněného rána.  Vzduch voněl divokým šeříkem a jarní sluníčko šimralo čumáčky lesních zvířátek. „ Ááááá“, ze zaječí nory se ozývalo zývání. To se probouzel zajíc Ouško. Z vyhřáté nory se mu nikdy ven nechtělo, ale jeho kručící bříško mu již nedovolovalo, zůstat v pelechu ani o minutu déle. „Hepčíííí“, i jeho zašimralo sluníčko do čumáčku. Jeho zaječí sourozenci již dojídali poslední sousta snídaně, když Ouško přihopsal. „Koukej Ouško, koukej“, ukazovala mu jeho malá sestřička Pampeliška kytičku těch nejkrásnějších jarních květů, které v okolí rostly. „ Jsou hezké, řekl Ouško. „ Kdybych je však trhal já, byly by mnohem krásnější, jen já totiž vím, kde rostou ty, ze všech nejkrásnější“.

Pampeliška se zamračila, nic však neřekla. Tahle Ouškova špatná vlastnost se jí vůbec nelíbila. „Ouško, Ouško“, volal ho bratříček Zoubek. „ Dneska jsem přeskočil náš potok, aniž bych si ocásek namočil“, hlásal radostně. „ Vážně?“, zeptal se Ouško. „Ale vždyť to nic není, ty popleto! To já jsem skákal přes potok, když jsem byl mnohem mladší, než jsi teď ty“. „ Ale, jen abys nepovídal“, ozval se Ouškův tatínek. „ Tak co kdybys nám to předvedl?“, pobízel ho. „Hmmm, víš, no já teď zrovinka nemám čas a navíc takovou jednoduchou věc není potřeba ani ukazovat!“, durdil se Ouško. „ No jak myslíš“, odpověděl tatínek. Na jeho tváři se však objevil úsměv. Moc dobře totiž věděl, že se Ouško až příliš často chvástá a chtěl mu dát lekci, jen ještě nepřišla vhodná příležitost.
Bezstarostný zaječí život však narušila hrůzostrašná novina, která se šířila lesem rychlostí blesku. Nelítostný lišák Hubert se zatoulal do jejich klidného lesíka. O lišáku Hubertovi bylo známo, že je velký labužník, a že si potrpí na obzvláště křehoučké zaječí masíčko. „Mankote!“, dušovala se zaječí maminka. „Co teď budeme dělat tatínku?““No coby maminko, lišáka Huberta budeme muset nějak přelstít!“, odpověděl tatínek. „ Přelstít říkáš?“, o zaječí maminku se pokoušely mrákoty. „ Ale tatínku, lišák Hubert je jistě všemi mastmi mazaný, chytrý, rychlý a má ostré zuby, naše zaječí znalosti ho stěží obalamutí“. „ Nic se neboj, maminko, však zítra se s dětmi poradíme a něco už vymyslíme, ráno moudřejší večera“.  A opravdu, na druhý den ráno, když ptáčci zpěváčci spustili svůj jarní song, se už celá zaječí rodinka radila, jak na lišáka vyzrají. „Budeme hulákat a vydávat strašidelné zvuky“, navrhovala Pampeliška. „ A nebo se zamažeme blátem a lišák Hubert nás nepozná“, křičel Zoubek. „ Ehm, ehm“, zakašlal Ouško. „ Podle mě, bude nejlepší, když plán necháte na mě“. „ Jak jistě všichni dobře víte, vynikám téměř ve všem, proto bude nejlepší, když se toho ujmu“. „ Ale Ouško, už se zase chvástáš“, napomenula ho Pampeliška.  Tatínek se usmál, „ tak ty říkáš, že nás zbavíš lišáka Huberta jednou provždy?“ „ No samo sebou, mávnul prackou Ouško. „ Tak dobrá, spoléhám na tebe, že ochráníš celou naši rodinu“, dořekl tatínek a debata byla u konce. Ouškovi pomalu mizel úsměv z tváře, nic však nenamítal a odhopsal na čerstvý jetelíček. „ No táto, ty ses dočista pomátl“, křičela maminka. „ Nic se neboj, však já mám plán dávno vymyšlený, chci jen Ouškovi dát pořádnou lekci.“
Nad lesem, jakoby se snesl stín strachu. I ten nejmenší obyvatel lesa, mraveneček Eda, ve vzduchu cítil nebezpečí.  Od té chvíle Ouško nejedl a moc toho nenaspal. Velká zodpovědnost ho na bedrech tížila, jako obrovský balvan. Nejhorší na tom bylo, že nemohl žádný plán vymyslet. Často ho vídávali sedět na pařezu a hluboce bloumat. Mezitím tatínek a zbytek zaječí rodinky pilně pracovali. Tatínek měl skvělou lest. Stačilo vyrobit několik páru zaječích uší ze slámy a větviček a vykopat obrovskou jámu. „Tak co Ouško, už máš vymyšlený nějaký plán“, ptal se ho tatínek rádoby ustaraným hlasem. „ P p p plán?, jistě můj plán!, no samozřejmě, neboj se tatínku, už se na tom pracuje“, ujistil ho Ouško a odhopkal. Čím častěji se ho však tatínek ptal, tím nejistěji odpovídal.
Nebojte se děti, tatínkův opravdový plán byl již vymyšlený, protože času již nezbývalo mnoho. Každým poryvem větru bylo cítit lišáka Huberta blíž a blíž. Jistě už byl jen několik kroků od jejich zaječí nory.  Tu noc Ouško nešel vůbec spát. „ Co teď bude dělat? Lišák je již za humny a on nemá žádný plán, kterým by zachránil svou rodinu. „ Ach jo, achich, co teď budu dělat?“, mumlal si pro sebe Ouško. „Zítra ráno sem jistě vtrhne lišák Hubert a všechny nás sežere!“ „ Všichni si navíc myslí, že já je zachráním, achich to jsem se dostal do pořádného maléru“, pokračoval Ouško. Nedalo se nic dělat, Ouško to prostě musel někomu říct. „ Tatí“, volal a běžel do  zaječí pracovny. „ Copak je, už mi konečně neseš tvůj vymyšlený plán, Ouško?“, ptal se ho tatínek. A v ten okamžik mu to Ouško všechno vysypal tak rychle, že kdyby tatínek neměl  pořádně nastražené uši, polovinu z toho by neslyšel…. „ no a teď je lišák Hubert již někde poblíž a já nemám žádný plán, budeme muset všichni utéct“, dopověděl Ouško a tvářil se nanejvýš ustaraně.  Tatínkovi dalo spoustu práce, než chudáka Ouška uklidnil a všechno mu vysvětlil. Řekl mu, že to všechno měla být jenom lekce, a že opravdový plán má již dávno vymyšlený. V tom se noční krajinou rozlehl strašlivý křik sojky Žanety. „ Je tady, je tady, všichni se schovejte, lišák Hubert je tady“. Již nebylo času na další vysvětlování. Past se musela nastražit. Na stráni se tyčil jeden kopeček a za něho zajíčci nastražili slámové uši. Za tímto kopečkem již byla vykopána pořádná jáma, kterou zakryli lesními větvičkami a chrastím. Pak se všichni schovali. Jenže Hubert pořád nepřicházel a na zajíčky šel spánek. Když měsíc vystřídalo slunce, lišák Hubert dorazil až k noře. „ Hmmm, tady to voní zaječím masíčkem“, liboval si. „ To bude dneska přímo královská snídaně“, oblizoval se. V tom si všiml zaječích uší za kopcem. „ No podívejme se, že bych měl dneska takovou snadnou práci?“ „ Ubozí zajíčci, myslí si, že jsou schovaní, přitom jim ven čouhají jejich dlouhé uši“, poškleboval se Hubert. „Hihihi, tak hloupé zajíčky jsem ještě nejedl“, naposledy se oblíznul a skočil přes kopeček. „ Křach, křup a bum“, lišák Hubert byl v jámě.  Takový rámus zajíčky probudil. Celou podívanou prospali. Šli se opatrně podívat k noře. Opravdu, lišák tam byl celý potlučený. „ No teda tati, to byl přímo vynikající plán!“, zvolal Ouško.  A bylo to snad poprvé, kdy někoho pochválil a sám se nevychloubal.  Však také dostal pořádnou lekci, že chvástat se nesluší. A co lišák Hubert? Dlouho se pokoušel z jámy dostat ven, spílal, nadával, prosil a pak zase huboval.  Po několika dnech, když už byl vyhladovělý, protože mrkev, kterou mu tam zajíčci házeli, nemohl ani cítit, přistoupil na tatínkovu dohodu. Musel podepsat zaječí smlouvu, ve které stálo: Já hrozivý lišák Hubert slibuji na svou liščí čest, že se ve vašem lese již neukážu. Vše zpečetily otisky zaječí a liščí tlapky.  A tak se do lesních strání opět vrátil klid. Smlouva pak byla uložena v dutině starého dubu, pro případ, že by Hubert na svůj slib zapomněl.