Daleko, předaleko a ještě kousek dál, v sluncem zalité Africe, nachází se řeka Zambezi. I když tato řeka není žádnou královnou řek, není ani nejdelší, ani posvátná a ani se po ni neplavily obrovské kameny potřebné na stavbu pyramid, zato tam žije docela početná skupina hrochů. Mezi nimi, zcela nepřehlédnutelná hrošice Flór se znaménkem ve tvaru květiny na zadečku. Jméno vymyslel starý Admirál, zcela pomatený starý hroch, který se účastnil hroších válek ve Španělsku. Španělsky se totiž květina řekne la Flor, no a k tomu ještě Flóřino znaménko, vymysleli byste pro ni lepší jméno? Admirál byl Flóřin tatínek. Kdykoliv se ho někdo z hrochů zeptal, jak se má, spustil jednu ze svých dlouhých historek…“ Ach, to jste měli vidět, jak proti mně běželo na sto tisíc hrochů a bláto stříkalo všude kolem tak, že jsme neměli šanci vidět svého nepřítele“…No a protože už tuto historku a mnoho dalších podobně dlouhých historek slyšeli hroši už milionkrát, přestali se ho ptát, jak se má a jak se mu daří. Bylo to řešení poněkud nezdvořilé, ale zato stoprocentně účinné. Jedině Flór byla ochotná poslouchat svého taťku od rána do večera tak dychtivě, jakoby ho poslouchala poprvé.

Jak už jistě víte, Flór byla hravá a neustále veselá. Rochnění v bahnité tůňce považovala za nejsmysluplnější aktivitu dne, jako všichni její příbuzní. Bláto krásně chladilo a chránilo je před bodnutím podlých afrických komárů a ostatního otravného hmyzu. I když měla Flór okolo sebe spoustu příbuzných, ani zdaleka si s nimi nerozuměla. Byla totiž malým Benjamínkem skupiny. To bylo pořád samé „Flór neděl tohle a tamto!“. Tak malá Flór přišla na to, že potřebuje nejlepšího kamaráda, s kterým by poskakovala a dováděla celé dny.“ Ale kde se takoví nejlepší kamarádi berou?“, přemýšlela, když ležela v chladivém bahně.  No a jednoho dne uviděla krásnou smaragdově zelenou vážku. S křídly tak nádhernými, které se třpytily na africkém sluníčku. „ Tak s tou se musím kamarádit!“, umínila si Flór. „Hej, krásná vážko“, zvolala na ni. Ale ta byla již příliš daleko, aby ji zaslechla.
„Hurá, hurá, našla jsem si kamarádku“, poskakovala. „Copak, copak, že tak vyvádíš, počkej chvilku“ zastavil ji Admirál. „Chci ti říct jednu historku z války, to bylo tehdy, jak jsem se potkal  tváří v tvář…“, ale Flór ho přerušila. „Nezlob se tati, teď nemám čas, našla jsem si kamarádku“. „Hmm, tak to je hezké“, pochválil ji Admirál. „ A jak se jmenuje?“, zeptal se. „ No to já ještě nevím, nemluvila jsem s ní“, zasmála se Flór a byla tatam. Jenže vážka se neukázala několik dnů a to Flór zkazilo náladu, celé dny chodila jak bez duše. A najednou, když to nejmíň čekala, ji zase spatřila. Tentokrát vážka nebyla sama, ale v obležení několika jejich neméně krásných kamarádek. Teď už Flór nezaváhá, musí je oslovit, „ hej krásné vážky, můžu se s vámi kamarádit?“, zeptala se. Vážky se otočily a hodily na ni chladný pohled. „ Pchá, s tebou kamarádit a co za to?“ „ Noo“, váhala Flór, „co budete chtít“, vyhrkla.  „Hihihi hahaha, s tebou jedině, až budeš na vodě stát, jak tamty vodoměrky“, opáčily vážky a dál si z ubohé Flór dělaly legraci.  „ Cože?“, vykulila oči Flór. „ Ale já jsem hroch, na vodě stát neumím“. „ No tak to si na kamarádství s námi nech zajít chuť!“, opáčily vážky chladně a odletěly.
„Admirále, Admirále“, volala Flór. „ Copak, jdeš si poslechnout tu historku? Nuže, to bylo tehdy…“, ale Flór ho znovu přerušila. „ Jak můžu stát na vodě“, zeptala se jedním dechem. „ Na vodě?, proč bys to ke všem svatým hrochům dělala?“, vrtěl hlavou Admirál. „ My hroši na vodě stát neumíme“. „ Ale, ale…“, koktala Flór. „ Ne, ne, ne“, kroutil hlavou Admirál tak urputně, že komár, který se dosud snažil bodnou hrocha do ucha, mávnul  svou komáří rukou a odletěl. „Je to naprosto vyloučeno“, ukončil debatu a koukal na Flór, jak smutně odchází.
„Ach jo!“, rozčilovala se Flór, když se pokoušela postavit se na hladinu. Bez úspěchu! Pokaždé žuchla dolů jak těžký balvan.  Její počínání už delší dobu pozoroval maličký ptáček. Když znovu žuchla dolů, začal se hlasitě smát. Flór si tak všimla jeho přítomnosti a zamračila se na něj. „ No tak už nech těch zbytečný pokusů“, řekl ptáček. „ Máš to marné, jsi hroch a ti na vodě ještě nikdy nestáli, nestojí ani stát nebudou!“, raději toho nech a pojď dělat něco užitečného.  A opravdu, po nějaké době Flór své pokusy stát na vodě vzdala a s ptáčkem se vídali čím dál tím více. Stali se s nich dobří kamarádi, ba ti nejlepší, aniž by si toho Flór nějak všimla.  A když velké sucho udeřilo a řeka Zambezi byla téměř vyschlá, letěla tudy zase ta krásná, smaragdově zelená vážka. Flór v tu dobu stála v té trošce vody tak, že to vypadalo, jakoby stála na její hladině.  Jakmile to vážka uviděla, vykulila oči, div, že ji nevypadly. „ Hej hrochu, vidím, že jsi to dokázala“! „ Co, co jsem dokázala?“, ptala se Flór.“ No stojíš, na vodní hladině“, pokračovala vážka a nedovolila udivené hrošici nic říct. „ No tak, abys neřekla, že vážky nedrží své slovo, budu se s tebou kamarádit, ale jen, když se mnou nebudou mé kamarádky, nerada bych totiž, aby věděly, že se kamarádím s hrochem“, ušklíbla se. Flór se zamračila a vážce řekla, že už se s ní kamarádit nepotřebuje, jelikož svého nejlepšího kamaráda už má a nestálo jí to žádné úsilí. „ Pchá, odfrkla vážka a odletěla, aniž by si uvědomila, že vlastně ztratila dobrou kamarádku, kterou by ve Flór jistě měla.