Jakmile první podzimem zbarvený lísteček spad,
a ráno byl čím dál tím větší chlad,
v lese běžecké závody se konaly,
téměř všichni k účasti byli pozváni.
Jen chudáka šnečka nepozvali,
na jeho pomalost se vymlouvali,
ten však za šnečí práva hodlal se bít,
kdyby doma zůstal, neměl by klid.
Však brzy poznal, že závody jsou to nečestné,
svou podlostí a podfuky pověstné!
I přes veškerou snahu do cíle nedorazil
na krásnou šnečí slečnu totiž narazil
a povím vám, byla to láska jako trám,
kvůli ní však závod nevyhrál.
Jistě již příběh vrabci roznesli po světě,
lépe však uděláte, když sami si ho přečtete.

„ Čim, ehm, ehm, čimčim, ehm, “ rozkašlal se ptáček zpěváček, když chtěl svým zpěvem probudit les.  „V takovém mraze se nedá zpívat, ještě přijdu o hlas“, mávnul svým křídlem ptáček a zalezl zpět do svého hnízda.  I když byl ještě podzim, zima, jakoby mu chtěla vzít jeho vládnoucí korunu. Rána byla pořádně mrazivá. I přes velkou zimu se, jako každoročně, konaly velké lesní běžecké závody. Všechna zvířátka z lesa byla pozvána, až na pana šneka, na kterého se vždycky nějak pozapomnělo. „ Ale tentokrát jim to neprojde“, rozčiloval se šnek, když znovu ve své schránce pozvánku nenašel. Nečekal o nic déle a vyrazil. Na palouček to bylo kus cesty a šnek nechtěl ponechat nic náhodě. To by bylo, kdyby nestihl start závodu! Šel v kuse dva dny a dvě noci, a jakmile se blížil k paloučku, doléhala k němu vřava všech zúčastněných. „ Mankote!, že já ten start propásl?“, pomyslel si. No po pravdě tomu moc nechybělo. Kdyby vyrazil jen o nějakou tu minutku později nebo kdyby si snad dal cestou šlofíka.  Anebo ještě hůř! Kdyby před ním třeba náhle a nečekaně vyrostla houba a on by musel měnit směr cesty, nevím, nevím, jak by to všechno dopadlo.

Celý udýchaný dorazil na startovací čáru mezi veverku Zrzku a zajíce Podlouše. Aniž by nabral dech, už zazněla střela, hlásící start závodu. V mžiku byl, jak zajíc Podlouš, tak veverka Zrzka pryč. „ Vážené lesní obecenstvo“, neslo se vzduchem. „ I tento rok Vás srdečně vítám na lesních závodech“. Byl to medvěd, kdo závody komentoval. Jedině jeho hlas byl dostatečně silný na to, aby překřičel rozjásanou vřavu. „ Ale co to vidím? Kdo že to je na trati?“, ptal se medvěd udiveně. V tu ránu se zraky všech upnuly na malého šnečka, který již měl v té chvíli dávno překročenou svou maximální šnečí rychlost. „ No“, pokračoval medvěd. „ Snad k cíli dorazíš alespoň do zimy, šnečku, hahaha“, poškleboval se a všichni přihlížející s ním.

O nějaký ten kousek dál si to pádila veverka, i když byla kus cesty za Podloušem, na veverku si vedla výborně.  Nic ji nemohlo překvapit, zaskočit, či znemožnit vyhrát tento závod až na …“ Oříšky!“, vydechla. Opravdu! Na kraji pěšiny byly tři nádherné lískové ořechy. „ Kde se tady asi vzaly?“, ptala se udiveně veverka. „Žádnou lísku tady nevidím“, přemýšlela. Ani na moment jí děti nenapadlo, že je to dobře promyšlená past. A kdo jiný v tom mohl mít prsty než zajíc Podlouš? Zatímco se veverka rozjímala nad tou veverčí dobrotou, stačila ji předběhnout liška i myš.  Nakonec neodolala a všechny tři oříšky slupla. Ale to dělat neměla, bříško pak měla o dost těžší a špatně se jí běželo.
Tak to byl první podfuk zajíce Podlouše. Nebohá veverka pak ztratila svou rychlost a bylo nad slunce jasné, že závod již nevyhraje. Potom zajíc odloudil svou mazaností i ostatní soutěžící. Nakonec byl posledním účastníkem závodu. Jenže i na Podlouše došlo. V tu ránu se spustil tak prudký liják, že nebylo vidět na krok. Ve chvilce byl zajíc promočený skrz naskrz. „ Ale co, však už jsem jediný soutěžící a je jedno, kdy do cíle dorazím, neboť tam vždycky budu první“, uvažoval zajíc Podlouš. A po řádném uvážení se rozhodl, že se půjde před deštěm na chvíli schovat.  Podlý zajíc Podlouš! O svém vítězství byl natolik přesvědčen, že si nevšiml, jak kolem něho pádí šnek. Tomu déšť nevadil, však měl s sebou svůj domeček, pod který se mohl přikrčit. A tak získal řádný náskok.

Mezitím se všichni přihlížející přesunuli k cíli. Jak tam všichni tak napjatě čekali, přiběhla myška a pisklavým hláskem křičela, že k cíli se vleče šnek. Kdyby ji bývalo slyšelo šnečí obecenstvo, jistě by si vysloužila pár pohlavků. Neboť říkat o šnekovi, že se vleče, zatímco on pádí rychlostí sto muchomůrek za šnečí hodinu, je vážně drzost! Pak ho uviděli! Celý uřícený se k cíli blížil šnek. „ Šnek vyhraje letošní závod? Cože šnek?“, neslo se obecenstvem. K cíli už moc nezbývalo. Všichni byli přesvědčení, že letošním vítězem se opravdu stane šnek. V tu ránu se však vyřítil překvapený zajíc Podlouš. Závod tak začal být opravdu napínavý. Oba závodníci běželi z posledních sil. Pak ale šnek zahlédl tu nejkrásnější šnečí slečnu, která mu poslala vzdušný polibek. Nikdy předtím jí tady neviděl. Musel se zeptat, jak se jmenuje a tak se rozhodl zabrzdit! Brzdil a brzdil, tak prudce, až hlína prskala všude kolem. „ Co to ke všem muchomůrkám provádí?“, ptaly se myšky jedna druhé a kroutily při tom hlavou. „ Vždyť je skoro u cíle“, vypískla myška. „ S takou ho zajíc Podlouš dožene!“, hrozila se druhá.  A opravdu! Zatímco tam šnek jen tak stál a koukal na svou krasavici, zajíc využil příležitosti a přetrhl cílovou pásku jako první. „ Vyhrál jsem, vyhrál jsem“, hopsal radostí.

A tak letošní závod podfukem vyhrál zase zajíc Podlouš. Ale nemyslete si, šnekovi to ani za mák nevadilo. Zamiloval se totiž až po uši! Navíc se mu potvrdilo jedno známé rčení, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. A co zajíc Podlouš? Toho snad jednou přestane bavit sbírat medaile nečestným způsobem a pokusí se alespoň jednu získat spravedlivě a bez podfuků.