Byl jednou jeden rozlehlý tropický prales, kde vzduch voněl rozmanitými květy a všude kolem zněl libozvučný zpěv ptáků. V tom rozlehlém tropickém pralese žila nejrůznější zvířátka v pokoji a míru. Nikdy mezi nimi nevznikla žádná rozepře či šarvátka. Ani ten nejtintěrnější spor nezkazil slunečné dny a přece byl jeden obyvatel tropického ráje tuze nespokojený. Byla to malá myška Pískalka. Měla své kamarády tuze ráda, o tom žádná, ale někdy ji pořádně trápili. Třeba tuhle ji nedovolili se připojit ke sběru banánů." Jsi moc malinkatá, Pískalko. Mohlo by dojít k neštěstí, kdyby třeba upadl trs banánů" říkával ji slon často." Haha a navíc neuneseš tolik, co my, prostě se s tím smiř ", dodal lev. Tak to bylo pořád, kdykoliv chtěla myška připojit své síly, jednoduše nad ní mávli prackou a k ničemu ji nepustili.

"Pcháá, prý moc malinkatá", lamentovala myška Pískalka. "Přitom nosorožec svým rohem většinou vše propíchne a jeho ke všemu pustí!", nepřestávala si stěžovat. Při lamentování ji vyrušila opice, drzá jako vždycky! Hodila po ní slupkou od banánu a křikla: " hej Pískalko, pojď hrát na schovávanou". Jindy by si zahrála s chutí, milovala schovávanou, ale teď opravdu neměla náladu. "Teď ne, nezlob se", omluvila se myška. " Hmm, co se dá dělat", pronesla opice již bez zájmu a hodila po ní další slupkou.

Na tom stejném místě, však o pár dnů později, prohnala se vichřice. Zvířátka se jen tak, tak stačila schovat. Hned ráno, jak se vichřice umoudřila a žádný lístek se už nezachvěl, vylezli kamarádi z úkrytů. Tolik škody, všude kolem! Pod banánovníky byly opadané banány, až z nich byla kaše. Všechny rostliny ve slonově zahrádce polámané. Všem zbyly oči pro pláč. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Vichřice neměla slitování ani s obrovským, letitým stromem, který vyvrátila. A naneštěstí pro obyvatelé pralesa, padlý strom zatarasil tu nejbližší tůňku.
V mžiku dali všichni hlavy dohromady. Slon hned, že kmen nadzvedne svým silným chobotem a odhodí ho. Jak řekl, tak také učinil. Stromem však neuhnul ani o píď. Do toho se zas vmísil nosorožec, že ať všichni ráčí uhnout, že on strom nabere svým rohem a odhodí ho v dál. Ale také neuspěl. Strom byl až příliš zamotaný do lián. Zrovinka šla kolem Pískalka a nedalo jí to se nezeptat, co tam všichni provádějí. "Stůj, myško, ani o krok dál, tady to není nic pro tebe", vykřikl slon. Už, už myška chtěla něco říct, když v tom zaburácel nosorožec " koukej zmizet, než ti přišlápneme ten tvůj prťavý ocásek, tady to není bezpečné".

"Pcháá", funěla myška vzteky, přitom to bylo ták jednoduché! Že bez ní s tím urostlým stromem nepohnou, věděla moc dobře. "Ále", mávla pak prackou, "jen ať se trápí, když nemají nic jiného na práci", mumlala si pod nosem. Když ale viděla, že za pár dní stromem nepohnuli ani o myší chlup, rozeběhla se k vyvrácenému stromu." Nééé myško, sem nechoď", začala hned zvířátka. Myška tomu nedbala a už se zahryzla do jedné z lián, která strom pevně omotávala. Kousla sem, kousla tam, tu taky trochu! "Teď ten strom nadzvedni, slone", řekla myška, když skončila svou práci. "To jsme zkoušeli už mnohokrát", začal slon, ale když viděl myšku, jak se na něj mračí, neřekl už ani slovo a uchopil kmen do chobotu. A hle! Kmen už byl ve vzduchu. Slon se rozmáchl a odhodil ho v dál. Tůňka byla volná. Od té doby už Pískalce věřili mnohem víc. Poučili se totiž, že i ten nejmenší tvor může činit velké věci.