Žilo, bylo jedno prase,
co trpělivost nemělo,
práci začínalo znovu a zase,
ale konce to nikdy nemělo.

Tak v zahrádce nikdy nemělo nic,
trpělivosti by potřebovalo o něco víc,
když se jí však naučilo,
v pořádku vše zase bylo!

V jednom dřevěném chlívku, ani velkém, ani malém, prostě pro jedno malé prase dělaném žil, byl vepř Pepa. Ten vepř nejspíš ve zvířecí škole chyběl, když se trpělivost probírala, neboť nevěděl nic o přísloví „ dočkat času, jako husa klasu“,  a už vůbec netušil, že trpělivost růže přináší. „ Jaké růže?“, ptal se zmateně. „ Cožpak já chci nějaké růže?! Já chci pěstovat zeleninu a chci, aby mi hnedle vyrostla, já chci a chci a chci!!!“, burácel.
Ani kráva Stračena, ani koza Róza mu nedokázaly vysvětlit, že všechno potřebuje svůj čas. A zatímco ty dvě měly velikánskou úrodu, Pepovi ani petržel nevyklíčila. Každý rok závistivě sledoval, jak se na ostatních zahrádkách zelená kapusta a jak jsou mrkve krásně vybarvené. Jednou si dokonce řekl, že to vezme s tím zahradničením opravdu vážně a poptá se Stračeny, jak to vlastně dělá, že se jí všechno tak zelená. A tak mu Stračena mileráda ukazovala, jak trpělivě strká semínko po semínku do předem připravené jamky...u desáté jamky se však vepř Pepa už všelijak ošíval, jakoby na něj blechy skočily. Než došlo na zalévání byl tatam! „ Ten nemá ani špetku trpělivosti na to, aby mě vyslechl, natož aby něco vypěstoval“, zabučela kráva Stračena.

Jednou však kráva onemocněla a dlouhou dobu ven nemohla, a protože koza Róza zrovinka taky neměla času nazbyt, celá starost o zahrádku padla na prasátko Pepu. Pepa se věru snažil a tři dny za sebou řádně rostlinky zaléval. Čtvrtý den však už se musel do zalévání nutit a když pátý den sazeničky nepovyrostly ani o píď, tak už ho šestý den na zahrádce nikdo neviděl.

Zatímco prasátko lelky chytá,
kraviččina zahrádky žízní vzdychá,
zatímco prasátko lelkuje,
ostré slunce listy spaluje.

Takto si prozpěvoval motýl Žluťásek, když usedal na pepův rypáček. „ Jedééš, potvoróóó“, zakřičel Pepa leknutím. Div, že motýlka nepřiplácl! „ Já ti dám potovor! Hned pospíchej na zahrádku, jinak žádnou úrodu nesklidíš!“ „ Ále“, mávl Pepa svým kopýtkem. „ To stejně nemá cenu, než ty vyrostou...“

Od té chvíle však neměl od motýlka pokoj. Každý den mu tak dlouho kolem uší poletoval, až musel vzít konev a na zahrádku pospíchat. A světe div se! Po několika dnech, jak sazeničky poskočily a povyrostly, už sám od sebe Pepa zaléval. To vám byla úroda a prasátko Pepa konečně přišlo na to, jak je to s tou trpělivostí a růžemi.