To vám byl jednou ježek, takový samotář. Docela protiva a morous, který se stranil jakékoliv společnosti lesních zvířátek. Sám si chodil po lese, sám pro sebe si povídal, prostě a jednoduše vše zvládl naprosto sám. Jednou však, aniž by sám chtěl,  cizí pomoc potřeboval. Nějakou nešťastnou ježčí náhodou se totiž zamotal do chvojí tak nešikovně, že by se sám ven jisto jistě nedostal. Proto volal na všechny strany:"pomóc, pomóóóc"! No netrvalo dlouho a už ježka tahal z chvojí zajíc, liška, jezevec i srna. Každý, kdo byl nablízku mu na pomoc přispěchal. Téměř to vypadalo, jako v pohádce o červené řepě. A nemyslete si, že by snad ježek šel vytáhnout snáz! Po té velké záchranářské akci zvířátka u ježka ještě chvíli posečkala, aby se ujistila, že žádná jeho bodlinka k újmě nepřišla. Jedlo se a povídalo.

Pár dní poté, si to ježek zase sám cupital lesem. Ale nebylo to ono. Minule mu bylo s kamarády z lesa tuze dobře. A tak přemýšlel, jak si to zopakovat. To víte, že mohl na jezevcův pařez zaťukat, nebo u zaječí nory zahvízdat. Ale on ne! Místo toho spustil:

"Pomóc, pomóóc, přátelé moji,
upadl jsem a nevstanu!
Bodlinky mám zamotané v chvojí,
jak já se z toho dostanu?"

A než byste do tří napočítali, už tu byla srna, zajíc i jezevec. Všichni připraveni pomoct. Ovšem jak koukali, tak koukali, nic nevykoukali! Nikoho, kdo by pomoc potřeboval neviděli. To se ví, že ježka spatřili, ale ten byl živ a zdráv. Proto se ho zeptali, zdali neviděl někoho, kdo by pomoc potřeboval. A ježek na to, že volal on sám, jelikož přátelé chtěl vidět. A tak zvířátka se slušnosti s ježkem pobyla, na cestě do svých doupat si však na svá čela ťukala. "To se ví, že kdyby nás ježek na návštěvu pozval, tak bychom rádi pozvání přijali", kroutil hlavou zajíc. " Přesně, přesně, nač ten poplach?", přikyvovala srna.
Na všechno by se možná i zapomnělo. To by musel ale ježek k rozumu přijít. Z dlouhé chvíle zase spustil:

"Pomóc, pomóc přátelé moji,
upadl jsem a nevstanu,
bodlinky mám zamotané v chvojí,
jak já se z toho dostanu?"

V tu ránu zajíc nechal mrkev mrkví, srna odolala asi nejšťavnatějšímu jeteli a znovu všichni běželi, co jim nožky stačily, pomoct nebohému ježkovi. Jak se ale ukázalo, ježek zase jen tropil planý poplach a to mi věřte, že to zvířátka pořádně dopálilo. Natolik, že s ježkem ani chvíli nepobyla.

Jednoho dne si to ježek cupital sám lesem a co to slyší? Hop a skok, v listí zašumění a tyčil se nad ním obrovský vlk s dechem smrdutějším nežli zkažené vejce. A to si schválně zkuste ke zkaženému vejci přičichnout!
Ježek spustil z plných plic:"pomóc, pomóóc, pomóóóc!" Jó, to už ale se zvířátky nehlo.Domnívala se totiž, že je to zase planý poplach. V ježkovi jen malá dušička opět spustil, tentokrát ještě hlasitěji.:"Pomóc, pomóc". Ale kdepak! Pomoc žádná! A tak ježek z plných plic do třetice spustil:

" Na pomoc volám přátelé své,
neb brzy příjdu o bodliny mé,
kouká na mě strašlivý vlk,
že hladový je, na to dám krk!"

A to už zvířátka zpozorněla. Co když se opravdu něco stalo? A tak na zlom vaz pospíchala a vlka svým rámusem zahnala.

" Ježek mohl být nakonec rád,
že pomoc dokázal přivolat,
v opačném případě byl by večeří,
ve vlkově žaludku bodavou přítěží."