Ovečka Bela nebyla tak docela obyčejnou ovečkou, která zapadá do běžného ovčího stáda. Jako jediná uměla sundat svůj zvoneček, a tak se mohla nepozorovaně vytratit vstříc novým dobrodružstvím.  Při jednom takovém dobrodružství se dokonce skamarádila s vlkem. Ale to už všechno dobře víme. Teď ale bude ovečka Bela chtít, vlka stádu představit.  Jak ji to půjde? No sami posuďte...
Od chvíle, kdy ovečka poprvé s vlkem mluvila, uplynulo několik dní. Trávila s ním všechny volné chvíle, tedy chvíle, kdy se dokázala nepozorovaně vytratit. A že to pořádnou práci dalo, neboť předákovým zrakem ani ta nejmenší myš neunikne. Moc dobře jim spolu bylo, neboť se mohla ovečka Bela dívat na svět i vlčím pohledem a vlk zase tím ovčím, a proto bylo neustále co objevovat!
No a jednou se Bela rozhodla, že je ten správný čas představit vlka i ostatním ovcím. A tak předstoupila před nejzkušenější ovci ve stádě a řekla, že má nového kamaráda a že by ho ráda představila. " Bééé, toť se ví, že ho rády poznáme, bééé", bečely ovce jedna přes druhou. Pak ale vycítily ve vzduchu nebezpečí, i pes Áro zpozorněl!A jelikož ovečka Bela věděla, že je její kamarád vlk, který se krčí za vzdáleným keřem cítit na míle daleko, na nic nečekala a spustila:

..."Avšak nemusíte strach mít,
že někoho chci představit!
Slušně vychovaný je,
žádnou špatnost nekryje
a i když zuby ostré má,
jenom se jimi usmívá,
nás ovce má vážně rád,
vlk- opravdový kamarád!"...

Ale to už ovce nervózně přešlapovaly, jak vlka cítily a velká ovce spustila:

"Ne tak hrr, ty ovce hloupá, neb vykroutím si krk,
snad špatně slyšela jsem, že tvůj kamarád je vlk?
Vlk ten smrdutý má dech,
po němž vadne i lesní mech,
vlk ten zuby ostré má,
jimiž na kousky tě roztrhá,
s ovcí má jen kulinářské úmysly,
tak přestaň mluvit nesmysly!

Chceš-li o něco déle žít,
necháš vlka vlkem být!
My jsme ovce, on vlk je,
tam přátelství nevznikne!
Však mezi vlkem a ovcí svár,
dosud nikdo nerozťal!"

A jakmile to nejvyšší ovce dořekla, začaly ostatní ovce jednohlasně bečet nazpaměť naučené ovčí pravidlo:

„Bééé, bééé, béé,
před vlkem se ovce chraň,
neb horší je než dračí saň!
Na vlka si pozor dej,
rychle před ním utíkej!
béé, béé, béééé...“

A tak ovečka odešla s nepořízenou. Jak to řekla vlkovi, ten z toho měl málem vlčí trauma! Vždyť svůj kožich o ostružiní na dvakrát rozčesával a o fialky se otíral, aby se navoněl. A přesto o něj nemají zájem! Dlouze mu musela ovečka Bela vysvětlovat, že je strach ovcí naprosto oprávněný, neboť ne každý vlk je takový elegán.A že i přesto, že se fialkami navoněl, vlčí pach prostě nepřekryje. A tak si řekli, že to vlčí seznámení nechají na vhodnější chvíli. To ještě ale netušili, že ta vhodnější chvíle přijde rychleji, než by kdokoliv čekal.

Jednoho krásného večera se ovečky pásly samy. Tentokrát je nehlídal pes Áro a toho dobře využil všemi mastmi mazaný, hrozivý a nemilosrdný vlk, který se tudy potuloval. Než bys řekl švec, skočil mezi ovce a ty začaly bezhlavě pobíhat sem a tam!“ Béé, pomóóóc, bééé“, bečely jedna přes druhou! Tak zoufalé volání o pomoc uslyšel i Belin kamarád, náš slušně vychovaný vlk! Ani chvíli neotálel a skočil do stáda k hrozivému vlkovi.  Ten jak ho uviděl, spustil:

Vrrrrrrr….
Ahoj vlčí brachu, jak se máš?
Taky vidíš ovce, kam se podíváš?
Snad je to jen vlčí blouznění,
neb najít tolik ovcí je fakt umění!
Tak pojďme si do čumáku dát,
ovčí masíčko já fakt rád!
…vrrrrr….

Ale náš vlk se nedal odradit strach nahánějícím vrčením. Naopak taky začal vrčet a spustil:

„…vrrrr, vrrrrr, vrrr….
Nech toho, smrdutý vlku,
až mi z tebe vyschlo v krku!
Mám ovečky tuze rád,
neb jsem jejich kamarád,
ty běž a nech nás být,
od teďka chci jinak žít!
Už nazpaměť umím větu,
že zvládám ovčí etiketu,
a jestli-že mě budou chtít,
budu tady s nimi žít!
Tak nás nech a jdi pryč,
už tě nechci vidět víc.
…vrrrr, vrrrrrr…“

pak nastala ta nejděsivější vlčí bitva. Vlci se škrábali, kousali, za ocas tahali, zuby na sebe cenili…už, už se zdálo, že to náš vlk „dobrák“ nepřežije a s ovečkami bude ouvej! Pak ale posbíral všechnu sílu, co našel a vlka pryč vyhnal. Ten pelášil pryč, sic mu nohy stačily, ani se neohlížel.  V ovečkách by se krve nedořezal. Stály tam, jako přibité. Proto náš vlk využil chvíli ticha a zkusil se řádně představit, prostě jak se na vlka sluší a patří:

„Možná byste nehádali,
že mě slušně vychovali,
strašlivým vlkem měl bych být,
já se však chci přátelit!
I když zuby ostré mám,
žádnou špatnost neskrývám,
snad i vypadám trochu k světu,
zvládám ovčí etiketu,
tak prosím šanci mi dejte,
do své ovčí party mě vemte!“
Ale to už kolem vlka ovečky skákaly a tancovaly a samozřejmě, že ho k sobě do party vzaly. Neboť jak se říká: v nouzi poznáš opravdového přítele!