Na okraji malého městečka tyčil se vysoký dům. Ten vám byl tak vysoký, že kdyby se někomu podařilo vylézt až na samotný vrchol střechy, určitě by se dotknul nebíčka. Byl to krásný dům s vyleštěnými okny a krásnou zahradou plnou květin. Rodina, která v domečku bydlela byla velmi bohatá. Jejich sedmiletá dcerka měla snad všechno, na co si vzpomněla. Jmenovala se Klárka, ale všichni ve městě ji neřekli jinak než rozmazlená Klára. Na druhém konci městečka, tam kde Klárka nikdy nebyla, stál dětský domov. Byl starý a ošoupaný s děravou střechou. Bydlely tam děti, které neměly maminku a tatínka. Bydlela tam také sedmiletá holčička Janička. Bylo to hodné a skromné děvče. V dětském domově nebylo hodně hraček a těch málo co měli, si děti musely půjčovat. A tyto dvě malé holčičky Janička a Klárka se jednoho dne potkají. Tak se děti hezky usaďte a poslouchejte, jak to bylo dál.

Jak už tedy víte, Klárka měla spoustu hraček. Měla nádherný dětský pokojíček s růžovými stěnami a postýlkou s nebesy. Ale ani s jednou hračkou si Klárka nehrála déle než jeden den. Špatně se o ně starala a velmi často je zapomínala venku. Hračky pak byly celé zmáčené a zablácené. Některé hračky také rozkousal pes Astor, který hlídal před domem.  Poličky v Klárčině pokojíčku byly plné těch nejkrásnějších pohádkových knížek, ale ta si žádnou ani neprohlédla. Co se s ní maminka nazlobila, ale Klárka neposlouchala a zlobila a zlobila a zlobila. To ještě ale netušila, co se přihodí. Jednou v noci, když holčička tiše spala a zdály se jí ty neroztodivnější sny, se v pokojíčku děly prapodivné věci.  Konala se schůze hraček. Ty si mezi sebou povídali tak potichoučku, že i kdybyste byly vzhůru děti, tak byste je neslyšely.
„Au, au“, ozývalo se z rohu pokojíčku bolestivé sténání. Byl to starý medvěd, který ležel na zemi dlouhé týdny. Byl velice špinavý a zaprášený a trhala se mu jedna tlapka. „ Z toho ležení tady mě všechno bolí“, stěžoval si starý medvěd. „ Kdyby mě tak Klárka vzala do svého košíčku na koloběžce, tak moc rád bych se projel“. „ Ehm, Ehm“, ozvalo se s dalšího kouta. Byl to pejsek na baterky, který neměl jedno ouško a čumáček mu také chyběl. „ To raději nechtěj  medvěde“, varoval ho. „ Nedávno mě Klára přivázala za provázek a pak mě vláčela za koloběžkou. Když už ji to omrzelo, hodila mě tady do kouta a už si mě ani nevšimla“.“ A co mám říkat já?“, ozvala se panenka Barbie. „Kdysi jsem měla nádherné vlasy dlouhé až po zem. Pak ale Klára vzala nůžky a vlasy mi ustřihla. Když jsem se jí pak nelíbila, hodila mě do koše“. „ Cožéé do koše?,do koše? říkala do koše?“, ptaly se hračky jedna druhé. „Ano, ano do koše.  Kdyby mě její maminka nevytáhla, tak bych teďka ležela někde na skládce mezi odpadky“, přikyvovala panenka Barbie smutně. „ To si nenecháme líbit“, zahulákal medvěd. „Utečeme a najdeme si holčičku, která si nás bude vážit a bude se o nás starat“. A tak se také stalo.
Druhého dne brzy ráno, když se Klárka vzbudila, nevěřila vlastním očím, pokojíček byl zcela prázdný. „Mamííííí“, křičela a utíkala říct, co se přihodilo. Ve stejný den toho samého rána se na druhém konci městečka probouzela Janička. Když si promnula oči a nasadila bačkůrky, úlekem vypískla. Kolem její postele byla velká hromada hraček. Tolik hraček Janička ještě pohromadě neviděla. Snad pouze jen v hračkářství, ale tam byla s dětmi jen jednou, když byli na výletě.  Toho dne bylo v dětském domově veselo. Děti si s hračkami hrály celý dlouhý den. Paní vychovatelky jen nevěřícně kroutili hlavou. „ Odkud se tolik hraček jen vzalo?“, divily se.
Určitě vás bude zajímat, co bylo s Klárkou. Ta celé dny jen chodila sem a tam, byla otrávená a ještě víc zlobila. Neměla ani jednu jedinou hračku. Jak ráda by si teďka pohrála se starým medvědem. Ale všechno bylo pryč. Navíc jí maminka odmítla kupovat hračky jiné. „ Už žádnou hračku nedostaneš“, zlobila se maminka. „ Však já ti říkala, že ti hračky utečou, když se o ně nebudeš starat a je to tady“. To, že Klárce hračky utekly se po městě rozkřiklo a ostatní děti z toho měli velkou legraci. Když se jí jednou znova smáli, chtěla Klárka utéct, utíkala daleko předaleko. Když zastavila, nic nepoznávala, ztratila se. Byla na druhém konci města, kde nikoho neznala. Navíc začalo pršet a přicházela noc. Zabloudila až k strašidelně vyhlížejícímu domu. Byl velký se starými okny a děravou střechou.  Když Janička utíkala zamknout vrátka, všimla si holčičky stojící a zírající na jejich dětský domov. „ Potřebuješ něco?“, ptala se. „ Ztratila si ses snad?“, pokračovala. Protože byla Klárce zima a měla obrovský hlad všechno neznámé holčičce řekla. Povídala a povídala, řekla, že se ztratila, protože se jí děti posmívaly. Také řekla, že jí všechny hračky utekly, protože se o ně hezky nestarala. Janička se na Klárku mile usmála. „ Pojď se mnou, já vím, kde jsou všechny tvoje hračky“, vzala Klárku za ruku a táhla jí dovnitř. Dětský domov Klárku děsil. Chodby tam byly temné a ponuré. Navíc tam byla zima, protože střecha byla děravá a okna stará. A pak je uviděla. V Janiččině pokojíčku byly všechny její hračky. Prvně je všechny chtěla vzít a utéct s nimi zpátky domů, ale Janička ji táhla na večeři. Večeře Klárce vůbec nechutnala. Divila se, že děti po večeři nedostanou žádnou sladkost. Také postýlka, o kterou se té noci Janička podělila, byla tvrdá a studená. Ráno, když se Klárka probudila, měla jasno. Moc dobře věděla, že děti tady hračky potřebují víc než ona a že jim je tady nechá.  Bylo jí dětí líto. Ona měla maminku a tatínka, měla svůj teplý pokojíček s pohodlnou postýlkou, měla dobrou večeři a vždycky nějakou sladkost na dobrou noc, ale děti tady neměli téměř nic.
Když se pak Klárka vrátila domů všechno mamince a tatínkovi řekla. Ti měli velkou radost, že se jim Klárka vrátila a že se jí nestalo nic špatného. Jako poděkování, za to, že se v dětském domově o Klárku postarali, jim nechali dům opravit. To byla paráda. Pak už tam měly děti teploučko a jejich postýlky byly měkoučké.  A od té doby jsou Klárka a Janička ty nejlepší kamarádky a kdykoliv dostane Klárka novou hračku, ihned běží  k Janičce, aby jí ji mohla půjčit.