Zlodějíčku, zlodějíčku,
cos to ukrad, cos to vzal,
i se slzou na krajíčku,
bys v nebíčku neobstál!
Tak to vrať a nech to být,
odteďka zkus jinak žít,
ochraň tak svou hříšnou duši
a pro jednou žij, jak se sluší!
Budeš lehčí, to si piš,
však moc dobře to ty sám víš.

To vám byl jednou takový zlodějíček, který se životem protloukal od lupu k lupu se svým věrným, zlodějským psem Arnoštem. Náš zloděj pocházel z dlouhé rodinné dynastie zlodějíčků. Už jeho pra pra pra děda byl mezi zloději uznávaným lupičem. Nad jeho rychlou prací žasli i strážci zákona. Avšak protože má všechno svůj konec i onen pra pra pra děda musel s prací seknout, jelikož ho trápilo revma a co vám budu povídat ve 101 letech už člověk není tak hbitý. No a ještě kvůli něčemu musel přestat. Ono se zpoza mříží docela špatně krade.

No a teď své "štěstí" zkoušel ve zlodějské profesi i náš zlodějíček se svým věrným parťákem psem. Jakmile se ocitla příležitost něco ukrást, na to tata už to bylo ve zlodějíčkově kapse. Ani jeho věrný pes nezahálel. Stačilo, když se prodávající paní na vteřinku otočila a z pultu ji hned zmizelo kilo těch nejlepších klobás. " Pomóooc, zloděěěj!", zvolala. To si už to však náš Arnošt pádil pryč a klobásy vlály za ním.

A co teprve v noci. Jak je známo, noc nevědomky zločinu napomáhá. A to moc dobře věděl i náš zlodějíček. Však měl také tu nejlepší školu svého otce, jehož specialitou byly bankovní loupeže. I ten už nyní nekrade, nýbrž sepisuje Příručku pro zloděje, také zpoza železných mříží. Ale zpátky od vězeňských cel, naše zlodějská dvojice je stále ještě na svobodě a právě se pokouší o další lup. Když padla noc, oba dva se stáhli do temného podchodu, jímž se bojí v noci projít statný muž, natož křehoučká žena. Avšak dnes jim přálo štěstí. Odvahu našla jedna postarší dáma, která si to cupitala podchodem, aniž by se ohlížela vpravo či vlevo. Na tuhle příležitost čekali, proto neotáleli, vyskočili a zloděj spustil:

" všechny šperky a peníze sem,
jestli ti je milá zem!
Já strašlivý lupič jsem,
a kradu se svým věrným psem!"

Ale protože ona stará dáma byla maličko nedoslýchavá spustila:

" že mi svého psa chceš dát?
to opravdu ráda jsem,
o něj však nemohu se postarat,
s mým mizerným důchodem!

Zloděj na onu paní chvíli jen zíral s pootevřenými ústy, pak ale zkusil vysvětlit onen omyl.

" Ne, ne, ne já tě chci přepadnout,
a tvé peníze ti vzít,
křičet tě nesmí ani napadnout
jen tak můžeš i odejít.
Já strašlivý zloděj jsem
a kradu se svým věrným psem!"

Ale postarší dáma se jen usmála a řekla:

"Jste oba dva moc milí,
avšak domů to jen kousek mám,
potrvá to už jen chvíli
a doma jsem, to povídám."

No oba lupiči byli už malinko netrpěliví, avšak čekali celou noc, aby někoho mohli okrást. Proto to zkusili ještě jednou.

"Ty jsi asi hluchá přeci,
když neslyšíš, že okrást tě chci,
já strašlivý lupič jsem,
všude chodím se svým psem...

...ovšem v tom je ta stará dáma přerušila a řekla...

"omlouvám se, špatně slyším,
můj syn policista je,
že v nesnázích jste vidím,
on rád vám se vším pomůže.
Mám mu zavolat?
On jistě přijde rád!"

Ve zlodějské dvojici by se krve nedořezal. " Mějte pěkný den", vydal ze sebe zloděj a už běželi pryč. " To je mi ale podivná dvojice", pomyslela si postarší nahluchlá dáma a pokračovala ve své cestě. Jak vidíte, také zloděj nemá stále na růžích ustláno. Jo, jo, okrádat je velká fuška!
To dobře věděl náš zlodějíček od svého strýce, který taktéž dodržoval rodinnou tradici. Před ním se třáslo kdejaké zlatnictví. Ovšem i na něj došlo . Místo zlata a stříbra teď může obdivovat pouze kov, coby železné mříže ve vězení!

Avšak i pro našeho zlodějíčka, jakoby slunce přestávalo svítit. Den ode dne a lup za lupem byl více unavenější a na zlodějinu mu ubývalo sil. I jeho věrný zlodějský pes to ve svých kostech pociťoval. Cítil se, jak se říká pod psa. I klobásy by oželel, jen kdyby z něj spadl ten tíživý pocit, který se vzal, kdoví odkaď. Ne lépe na tom byl i náš zlodějíček. I po osmi hodinách spánku se cítil, jakoby ho přejel parní vlak. Že by se blížil konec jeho dní? , tázal se sám sebe. Všude tam, kam se hnul, jakoby za sebou tahal i tíhu stokilového balvanu. Proto ti dva chodili na zlodějské výpravy čím dál tím méně a marodili čím dál tím více. Došlo to tak daleko, že se viděli ve vězeňském mundúru a s vězeňskou koulí na noze pokaždé, co se podívali do zrcadla. Takhle přece nemůžou mezi lidi! A co teprve loupit? V takovém ohozu by je přece všichni hnedle odhalili. A tak těm dvěma povedeným zlodějíčkům nezbývalo nic jiného, než se zeptat svých jediných příbuzných. A tak se chtě, nechtě museli vydat do vězení! Tam teprve jejich pomyslný mundůr skvěle ladil s železnými mřížemi!

Když se však zloděj pustil do řeči se svými zavřenými příbuznými, hned mu bylo jasné, proč se cítí tak zle. To jeho svědomí za to mohlo. Bylo totiž černé jako uhel a hříchy ztěžklé, přesně jako vězeňská koule, kterou náš zlodějíček na noze cítil. Vždyť i jeho příbuzní za mřížemi se cítili zrovna tak, jak se zlodějině pravidelně věnovali. Ovšem ti na tyto symptomy nehleděli, a proto se nemohou divit, že teď ve vězení sedí.

Ovšem náš zlodějíček měl ještě trochu toho času, vše rychle napravit. I když se mu po jeho příbuzných tuze stýskalo, do vězení k nim se mu nechtělo. Proto hnedle začal se svou nápravou. To víte, že to nešlo ze dne na den. Kdepak! Jistá ale byla skutečnost, že se náš zlodějíček cítil den o de dne lépe. Pomyslná vězeňská koule na jeho noze byla lehčí a lehčí. A jestli se svou nápravou vydrží, jistě pro něj bude znovu slunce svítit.

Železná koule co na noze byla,
se rázem nějak rozpustila,
už ani mundůr v zrcadle neviděl,
kdejaký zloděj by mu to záviděl.
Čistá duše, čistá mysl,
teď dostával život smysl
a jestli se za hříchy platí,
svůj dluh tak rychle splatí.