Vysoko v nebi, kde lidské oko nedohlédne, obvykle dovádějí malinkatí andělíčci. Hopsají po nadýchaných mráčcích a s hvězdami hrají kulečník. S blížící se vánoční dobou však nemají čas na trampoty. Musí chystat sníh, hodně sněhu. To ho pak plní do velkých pytlů podle velikosti vloček. Pytle se pak zváží na nebeských vahách a označí se popiskem. V pravý čas se pak rozpárají a sněhová nadílka je tady!
Všichni andílkové pilně pracují, až na jednoho. Anděl Jonáš by nejraději pokračoval v dovádění na mráčcích. „ Ach jo“, povzdychne si. „ Však by se pro jednou nic nestalo, kdyby byly Vánoce bez sněhu“, znovu si povzdychne. „ Pospěš si!“, volá na něj jiný anděl s brýlemi na nose. „ Už nemáme čas lelkovat! Svatý Martin poslal objednávku na sto tisíc velkých pytlů sněhových vloček. Letos to vypadá na opravdu pořádnou sněhovou nadílku“, směje se a strká mu objednací listinu do ruky. Pak mizí v nedohlednu.  Jonáš vykulí oči. „ Sto tisíc sněhových pytlů?“, kroutí nevěřícně hlavou. „To je budeme plnit věky“, zanaříká. „ Ale kdyby mi listina náhodou upadla…“, přemýšlí. „ Měli bychom více času na dovádění.“ A pak listinu opravdu upustil. Ta se pozvolna nesla dolů k zemi. „ Hoops, jsem to ale nešika“, zakroutil hlavou a se smíchem si šel po svých.
Jedenáctý listopadový den měli andílkové navázaných jen tisíc sněhových pytlů. Alespoň podle Jonáše to tak stálo v objednací listině. Jenže ouha! Svatý Martin byl přesný jako hodinky a hned minutu po půlnoci klepal na nebeská vrata. Tisíc sněhových pytlů mu rozhodně nestačilo. „ S tím málem můžu posypat jen pár menších měst“, utrousí nespokojeně. A tak andílkové museli ihned do práce, zbývalo naplnit dalších 99 tisíc pytlů. Avšak nic naplat, velkolepý příjezd Svatého Martina byl nenávratně ztracen. Anděl Jonáš byl zkroušený, myslel si, že měl dokonalý plán. Jenže teď musí všichni pracovat pilněji a rychleji a kdo ví, jestli jim kdy zbude čas na dovádění. Nasadil proto rychlé tempo, chtěl toho stihnout co nejvíc. Pytle však plnil jen z poloviny, špatně je svazoval a házel tam špatné vločky.
Další den již Svatý Martin znovu klepal na nebeskou bránu. Byl spokojen, že na něho čeká zbytek sněhového nákladu. S dobrou náladou nasedl na svého koně a zmizel v dáli. Co se stalo vzápětí, by nikdo neuhádl. Jak byly pytle špatně svázané, rozsypaly se Svatému Martinovi přímo nad tropickým ostrovem. To bylo nadělení.  Teplounká mořská voda v tu ránu zamrzla. Svatý Martin utržil velikou ostudu.  Rozčileně proto bušil na nebeská vrata. Tu chvíli křičel, tu zase mlčky kráčel tam a zpět, sem tam práskl pěstí do mračen, až vločky vyletěly.  To bylo pozdvižení, celé nebe bylo na nohou! „ Kdopak asi špatně svázal pytle?“, neslo se mezi anděly. „ Kdopak má na svědomí ten zmatek“, ptali se všichni, kroutíc hlavou ze strany na stranu ve snaze najít viníka.
Anděl Jonáš byl rudý jako přezrálé rajče. Kdyby jen mohl vrátit čas, na práci by si dal více záležet!  Nebo kdyby ho jen nenapadla ta lumpárna s tou listinou! Nic naplat, musel s pravdou ven. Tuze se styděl, že kamarádům přidělal práci. Teď už však ví, že věci se musí dělat pořádně a ne jen napůl.  Letos už dovádění na mráčcích nestihne, neboť musí napravovat škody, které způsobil. Jestli si však příští zimu vezme ponaučení, na dovádění mu zůstane spousta času.
A co Svatý Martin? Po pár třaskavých zimách se na jeho ostudu s tropickým ostrovem zapomnělo. Pro jistotu však jezdí oklikou, kdyby se mu náhodou nějaký ten pytel znovu rozvázal.