Za horami, za řekami,
žila jedna princezna,
s jejími tři pihami,
byla velmi líbezná.

Snad jedinou chybu měla,
mluvit pravdu neuměla,
od večera do rána,
ta vám byla ulhaná!

V jednom docela obyčejném království žila jedna neobyčejně ulhaná princezna. Díky jejím lžím jí leckterá lumpárna prošla, a proto lhala čím dál tím víc a pravdu mluvila čím dál tím míň. Princezniny lži nadělaly v království pořádnou neplechu. Třeba tuhle se princezna zatoulala do královské kuchyně a hnedle k hrnci s brusinkovou omáčkou. Tak princezna omáčku míchala a sem tam také ochutnávala, až ji vařečka nešťastnou náhodou do hrnce upadla. Když se jí pak vrchní kuchař tázal, kde je jeho oblíbená vařečka zalhala, že kuchyní zrovinka proběhlo královské psisko, které vařečku popadlo a pelášilo s ní do královské zahrady. No a zatímco vrchní kuchtík pobíhal po královské zahradě, neboť vařit bez oblíbené vařečky prostě nejde, celá královská rodina byla bez obědu.
Tu zase se jednou královský otec ptal své dcerky: „ Holčičko, neviděla jsi moji královskou korunu?“ Princezna moc dobře viděla, že královská koruna není nikde jinde, než na královské hlavě váženého pana krále, taky měla co dělat, aby se nerozesmála. Místo, aby však řekla,kde koruna vězí, řekla: „ Nevím tatínku, díval jste se opravdu všude? „  No chudák pan král. Celou dobu, co seděl se svými rádci v královské pracovně a řešil, jestli se mají daně zvýšit, snížit, zcela odpustit nebo zdvojnásobit, se omlouval, že ztratil královskou korunu, a proto ji dneska nemá. A ať ho ráčí vážení rádcové omluvit za tu neomalenost, že tu korunu nemá. No rádcové v tu chvíli nevěděli, jestli pan král blouzní nebo vtipkuje.

Jednou však do království přijel princ, aby princeznu požádal o ruku. No byl to velký den pro princeznu, co si budeme vyprávět. Celý den se strojila a česala a líčila. Desetkrát si šaty převlékala, protože v jedněch měla příliš široký pas a druhé jí zas nešly k očím. To ale ještě ani netušila, co si na ní celé království připravilo. Pan tatíček král totiž moc dobře věděl, jak to s tím lhaním je a moc dobře si uvědomoval, že než princeznu provdá, musí jí prvně odnaučit lhát. Protože, kdo by si dobrovolně vzal ulhanou princeznu? Vždyť s ní by ani princ nevěděl, jestli je ráno, nebo večer a zdali spí, či bdí.

No jakmile princezna seběhla ze své komnaty, ihned prince vítala a zdravila. „ Kdy hodlá přijít princezna?“, zeptal se však princ. Princeznu to zcela zmátlo. „ Já jsem přece princezna, ty hlupáku, koho ještě čekáš?“, rozzlobila se.  Princ se proto obrátil na královského kuchtíka, který tam čestně stál se svou oblíbenou vařečkou, připraven princi splnit jeho nejtajnější chutě a zeptal se ho: „ Kuchtíku, je pravda, že tato dívka je princezna?“ Kuchař se však usmál a zakroutil hlavou. „ Tahle holka, že má být princezna princi? Ale kdepak!“, kroutil hlavou dál. To už princezna byla bílá jako stěna. „ Samozřejmě, že jsem princezna, že jo papá?“ a obrátila se na svého otce.  K jejímu velkému překvapení však i pan král zakroutil hlavou a dodal. Tahle holka je jenom služebná, ona si jen hezké šaty od naší princeznu půjčuje a češe se zrovna tak,jako naše princezna. Přece by jsi služebnou za ženu nechtěl.

„No to se ví, že nechtěl!“, zaburácel princ. „Já si přijel pro princeznu, ale jestli tady zrovna není, tak budu muset přijet někdy jindy“. Zamával, rozloučil se a s tím, že přijede příští den cválal na svém oři do daleka. Princezna jen smutně koukala, jak se jí její princ vzdaluje a moc dobře věděla, že si to způsobila sama. Ještě ten den pobíhala po celém království a odprošovala každičkou osobu, které kdy lhala. Vrchním kuchařem počínaje a komornou konče. Prý že už to nikdy neudělá a ať jí ráčí prominout, jinak opravdu, ale opravdu zůstane na ocet.

A tak se nad princeznou všichni slitovali a když princ přijel, tak jak slíbil byla obrovská svatba. A všichni v království byli rádi, že už nemusí pobíhat po zahradě, nebo hledat ztracenou-neztracenou královskou korunu.