„Tramtarará, tramtará, tramtaráá“, vyhrávali královští trubadúři.  Po dlouhém očekávání celé království vyhlíželo přibližující se siluetu čápa. Ten měl v ranečku přinést tolik očekávaného následníka trůnu - malého prince. Už, už se blížil ke královské věži, jednou, dvakrát věž okázale obkroužil…v tom se ale ozvalo: „ to je přece vrána!“ V tom humbuku se vrána polekala, zmateně narazila do královské věže a raneček s malou holčičkou upustila…

…jen se klidně usaďte děti, jsme přece v pohádce a pohádky mívají dobré konce. Raneček s malou princeznou se zachytil o mříže vyhlídkové věže. Po té velké záchranářské akci už malá princezna spinkala v modré postýlce. Královna byla princezničkou unesená: „zítra tu postýlku necháme přetřít na růžovo“, usoudila. Jenže král na to, že kdyby přiletěl čáp, jak se původně předpokládalo, žádná postýlka by se přetírat nemusela. A že prý jeho království potřebuje pořádného vládce a ne ženskou! No, ale jelikož se u čápů a vran žádné reklamace neprovádějí, za chvíli ho to přešlo.

Princezna rostla jako z vody. Krásná byla, ušlechtilá taky a dostala jméno Hermína. Jednu jedinou chybičku měla, byla totiž tuze zapomnětlivá. Tu se jednoho dne pukrle naučila, na druhý den však již zapomněla, jak se to dělá. Tak ani moc kamarádek neměla, neboť většinou na jejich jména zapomínala. Král nad ní jen lomil ruce: „holka, holka“, říkával, “kdo po mě převezme království?“
Jednou však do království přiletěl hrozivý a hladový drak. A jako by toho nebylo málo. Celé královské vojsko postihla záhadná nemoc! Ba i všechny chrabré rytíře. Najednou všichni ulehli a byli tak nemocní, že z postele vylézt nemohli, natož postavit se hrozivému drakovi! Jak král dočetl poslední rytířskou omluvenku a spočítal si, že mu na pomoc přijde akorát tak zatoulaný pes a jeden starý, bojechtivý veterán, byl vzteky bez sebe. „ Propustit celé vojsko!“, rozkázal rádcům. Pak si sedl na královský trůn a hluboce dumal.
V tu chvíli šla princezna Hermína na procházku. To víte, že byla před drakem varována. Ona na to ale zapomněla!  Vyšla ven přímo pod nos smradlavému drakovi. „Dobrý den princeznooo!“, zaburácel drak, až se země otřásala.“ Přišla jsi mi něco vzkázat?“, pokračoval. Princezna – nohy, ruce strachem roztřesené, ještě roztřesenějším hláskem povídá, že jestli drakovi měla něco vyřídit, tak to pro hrozný drakův vzhled zapomněla. Ale jestli prý se uráčí počkat, zaběhne do hradu a poptá se, co to měla vyřídit. Na to drak, že teda jo a že si má pospíšit. Tak princezna utíkala do hradu, sic ji nožky stačily. Při dvaadevadesátém schodu však zapomněla, kam běží, a protože z okna viděla krásné počasí, rozhodla se jít na procházku.
Jak vyšla ven, drak už na ni netrpělivě čekal: „ vidím, že sis pospíšila, tak co mi máš vzkázat?“, tázal se netrpělivě.  Princezna se zarazila, z dračího pachu ji pálily oči. „ Co mám vzkázat?“, zeptala se draka. Drak obrátil oči v sloup. A vysvětlil ji, že tady přiletěl a má hlad, a že ho král tedy musí krmit, jinak si žrádlo opatří sám. Princezna – nohy, ruce roztřesené, ještě roztřesenějším hláskem povídá, že jestli měla něco vyřídit, že to pro hrozivý drakův pach určitě zapomněla, ale že jestli drak milostivě počká, poběží a zeptá se. A tak drak znovu nechal princeznu do hradu zaběhnout a ještě netrpělivěji na ni čekal.
A tak se to opakovalo pořád dokola, drak už netrpělivostí soptil oheň a kulil oči. Jednou za nim princezna přišla až za celičký dlouhý den. Drak na ni vyhrknul: „prosím tebe, kde jsi byla tak dlouho, tak co mi máš teda vyřídit?“, tázal se dychtivě. Ale princezna s nechápavým výrazem se draka optala: „ co jako mám vyřídit?“ Ale to už drak přímo řval, že jak je to možný, že je princezna takové nemehlo, že věčně něco zapomíná. A že si asi vybral špatné království, jelikož tady už je čtvrtý den a jediné sousto nepozřel! Pak se ale uklidnil a princeznu do hradu poslal ještě jednou s tím, že si má po cestě opakovat, na co se má krále zeptat. A tak princezna utíkala do hradu a cestou si říkala: „ co mám drakovi vzkázat, co mám drakovi vzkázat, co mám drakovi vzkázat…“ Jenže na stopadesátém třetím schodu viděla na odpočívadle své zapomenuté vyšívání. A tak si sedla a rozhodla se, že práci dokončí.
Když měla hotovo, vzpomněla si na draka. Ale proč k němu měla jít? Pak se podívala na svou výšivku a usoudila, že to jistě šila pro něho. Seběhla schody a drakovi výšivku ukázala. Kdybyste to viděli! Div, že celé království řevem neroztrhal! Soptil, chvíli zuřil, chvíli zase plakal, pochodoval sem a tam a něco si pro sebe mumlal, pak chrlil oheň a zase plakal. Pak řekl a dost! „Já odcházím, s touhle zapomnětlivou princeznou bych dřív nebo později hladem pošel“, usoudil. „No, a jestli je takové i celé tohle království, tak to draku chraň“!, supěl.  Naposled se rozhlédl, pak zvedl své ohromné tělo a odletěl do daleka.
„Tramtarará, tramtaráááá, tramtarááá“, znělo královským dvorem. Princezna totiž byla korunována na královnu a převzala tak vládu po králi. Ten usoudil, že jestli Hermína dokáže zbavit království draka, tak všechno ostatní už bude maličkost. A tak princezna proměnila svůj handicap v ctěnou vlastnost. A i když sem, tam zapomněla vybrat daně, žili všichni šťastně až do smrti.