Blátošlápek rychlý je,
ten v blátě se ti ukryje.
Do kaluží děti láká
a tam na ně bláto cáká!

Byla, nebyla jedna rodina Blátošlápků. Ti bydleli, jak jinak než v blátě! Deštivé počasí a blátivé kaluže kam oko dohlédne - to bylo jejich! Blátošlápkové měli dvě ruce i dvě nohy, dvě oči i dvě uši, stejně tak jako lidé. Byli však malého vzrůstu. Měřili pouhých 50 centimetrů! A ta jejich kůže! Na rozdíl od té lidské  byla nezdravě šedivá, až nazelenalá! Jo, jo, ono se živobytí v blátivém obydlí podepíše i na strašidlech a ne, že ne!

Blátošlápkové nepatřili ke strašidlům, která bloumala po chladných chodbách hradů a zámků a děsila nebohé turisty. Ani se neskrývali pod postýlkami dětí. Jejich působištěm byly ony blátivé kaluže, do kterých děti s radostí lákali! A čím špinavější dítě bylo, o to větší radost Blátošlápkové měli! Marně potom děti svým rodičům s brekem vysvětlovaly, že do bláta neskočily jen tak pro nic za nic, nýbrž běžely za zabláceným skřítkem se špičatýma ušima a velkým pupkem!
A proč že to vlastně Blátošlápkové dělali? Věřte nebo ne, ani oni samotní by vám to vysvětlit nedokázali. Možná snad proto, že růžolící líčka dětí byla pro ně až přespříliš čistá. Snad jenom toužili po tom, aby všichni byli tak hezky zablácení, jako oni! To ale netušili, že lidé mají ve svých obydlích pračku, která jim od bláta rychle pomůže. A nebo to byl prostě jen úděl Blátošlápků, děti do bláta lákat...Ať tak či onak, poslechněte si, jak si Blátošlápek našel  mezi lidmi kamarádku!
To vám jednou šla v neděli ráno Anička s maminkou z kostela. V tom zahlédla, jak na ní ze zablácené kaluže mává blátem zašpiněný skřítek. "Júúúú", vypískla, vytrhla se mamince z ruky a plác sebou do bláta! Tam se kouká, rozhlíží, ale po zabláceném skřítkovi ani stopy! Její sváteční šaty na neděli však byly samá skvrna!
"Ale já ho opravu,opravdu viděla", fňukala Anička o chvilku později, když ji maminka rázně peskovala. Ale maminka jen vrtěla hlavou, " co si ty děti už nevymyslí", lomcovala rukama! Ale Anička moc dobře věděla, co viděla, proto se odpoledne ke kalužím vydala znovu. Tentokrát však byla řádně vybavena  - zahalená do pláštěnky s gumáky na nohou a s vypůjčenou síťkou na ryby v ruce si to rázovala ke kalužím!
Jakmile se přibližovala, už na ni opět mával zablácený skřítek. Ale Anička dělala, že ho nevidí. " Lala, tralala, heléé, tady jséém", pokřikoval na ni skákající Blátošlápek. Ale Anička si ho pořád nevšímala. " To jsem blázen", škrábal se na hlavně Blátošlápek. " To se mi ještě jaktěživ nestalo, abych do kaluže nenalákal děcko! Ta holka bude buď slepá, nebo pořádně zabedněná", postěžoval si. A zkusil malinko vyjít z kaluže ven. V tom Anička mávla rukou..."HOP, KŘACH, BUM"  a Blátošlápek se svíjel v síti!
" Ihned mě pusť!", křičel a syčel a zuby cenil. Ale Anička, že ne a že za ty pošpiněné sváteční šaty se s ní teď Blátošlápek musí kamarádit. A na to se Blátošlápek zmítal ještě víc, div, že se sítka neprotrhla. Po chvilce usilovného boje však usoudil, že aby se ze sítky dostal ven, musí s tou rozmazlenou holkou ztratit alespoň pár slov.
A tak začala Anička vyzvídat, odkud je, co dělá a jak to, že ho maminka neviděla. No a Blátošlápek skrz zuby odpovídal, že je vidí pouze děti, jelikož dospělí by jen tak z ničeho nic do blátivé kaluže neskočili. Na to si prý až moc váží svých vyleštěných bot. A pak se rozpovídal, že prej jaká je to úžasná legrace lákat děti do bláta a že doufá, že jich tento rok naláká nejvíc ze všech Blátošlápků. A tak se ti dva zabrali do hovoru, že si Blátošlápek ani nevšiml, že Anička sundala sítku a Anička si ani neuvědomila, že se už stmívá a maminka jí bude hledat. A tak se ti dva spolu rozloučili a slíbili si, že se sejdou na druhý den zase. A věřte tomu nebo ne, ti dva se scházeli den co den. Došlo to tak daleko, že se Blátošlápek rozhodl své rodině představit svou novou kamarádku.
Proto na ni provedl své Blátošlápčí kouzlo. Anička tak mohla strčit hlavu do blátivé kaluže, aniž by se zašpinila. A najednou se ocitla v obývacím pokoji Blátošlápků, kde tatínek Blátošlápek četl noviny a maminka Blátošlápková pila svůj hrníček blátivého kakaa. Div, že se nepoprskala, když Aniččinu hlavu zahlédla.  Když se všichni rozkoukali, maminka upustila hrníček a tatínek zahodil noviny a popadl svou malinkou dcerku hrající si s blátivými koulemi. A rázem byli všichni tatam!
Jak šla Anička toho dne domů o své návštěvě hodně přemýšlela. Snad to bylo maličko nezdvořilé, strkat hlavu přímo do jejich obývacího pokoje. Pak se zamračila..." zdvořilé, nezdvořilé, jejich chování taky nebylo zrovna dvakrát slušné! " " Pcháá, zmizet , ani nepozdravit, to jsem ještě neviděla", rozčilovala se.  To malý Blátošlápek zrovinka dostával co proto. Jeho rodiče byli velmi rozzlobení za to, že se jejich syn kamarádí s lidskou bytostí! To se přece na strašidla nesluší!
A tak dostal Blátošlápek domácí vězení a na povrch blátivé kaluže již nesměl. Marně ho Anička volala! Po Blátošlápkovi, jako by se slehla zem. Neviděli se již více jak měsíc, když dostal Blátošlápek povolení znovu lákat děti do kaluží. Ale on na to neměl ani pomyšlení. Celý dychtivý čekal u kaluže na Aničku, ale ta nikde. Čekal tam dlouho, předlouho. Slunce pražilo, jako divé a Blátošlápkova kaluž začala pomaloučku vysychat. Ale on na nic nehleděl. Jen ležel na okraji kaluže a smutně vzdychal. Vždyť právě přišel o nejlepší kamarádku, jakou kdy měl.
A když bylo sluníčko nejvýš, přiběhla Anička. " Blátošlápku, já věděla, že jsi na mě nezapomněl"! , vykřikla. " Aničko", zvolal Blátošlápek vesele. Už, už se chtěl zvednout ze zablácené louže, ale nemohl, bláto kolem něho ztvrdlo na kámen. " Ouha, je se mnou ámen, Aničko"!, zvolal smutně. " To je můj konec, pro samotný žal jsem zapomněl na nejdůležitější Blátošlápčí pravidlo, ouvej, ouvej, je se mnou zle"! Blátošlápek nesmí nikdy zapomenout na nebezpečné pražící sluníčko. To nám pije všechnu vodu z kaluží.  A jestli v blátě zůstaneme, ztvrdne i  s námi. Je se mnou ouvej", naříkal Blátošlápek.
" Přece musí být nějaké řešení, jak se z tvrdého bláta dostat ven", řekla Anička. " No jedině, kdyby zapršelo, déšť rozmočí ztvrdlé bláto a já se pak dostanu znovu ven, ale podívej se na oblohu! Je jako vymetená, není na ni jediný mráček, ouvej, ouvej, teď tady určitě zahynu! ", znovu sténal Blátošlápek.
Anička však na nic nečekala, vyskočila a byla tatam. Za chvíli znovu přiběhla  a nesla kyblík s vodou. Ale s Blátošlápkem bylo zle, už skoro ani nedýchal. Jeho zablácená tvář byla celá rozpraskaná. Anička nezaváhala a vylila celý kyblík s vodou na Blátošlápka. Ten se probral a s pomocí Aničky se dostal ven. To bylo radosti!
"Uf", taky jste si děti oddychli? Nakonec to všechno dobře dopadlo. Ještě, že kamarádství mezi Aničkou a Blátošlápkem bylo vzájemné a tak pevné, jako to ztvrdlé bláto!