Dneska si děti povíme pohádku, o jednom pejskovi, který se narodil bez puntíků. Měli bychom ale začít od začátku a tak se děti hezky usaďte a poslouchejte, jak to všechno začalo.  To byla jednou jedna krásná dalmatiní princezna Zita. Byla to ta nejkrásnější psí slečna široko daleko. Měla dlouhé nohy a útlý pas. Její srst se krásně leskla a na všechny kolem házela svá krásná kukadla. Taky chodila na výstavy a její páníček byl na ni velice pyšný, a proto ji koupil nádherný modrý obojek se zlatým srdíčkem uprostřed. Když už ale obešla všechny psí výstavy a její páníček si na zeď pověsil asi už stou medaili, byl nejvyšší čas na odpočinek. Proto se páníček se Zitou odstěhovali na venkov, kde si užívali čerstvého vzduchu a přírody. Tam se Zita poprvé zamilovala. Potkala totiž dalmatina Alexe a těmto dvou zamilovaným pejskům se po čase narodila štěňata.

„Čimčarára, čim čim“, rozléhalo se lesní strání. Byl tady znova krásný den a zvířátka se probouzela do ranní rosou provoněného rána.  Vzduch voněl divokým šeříkem a jarní sluníčko šimralo čumáčky lesních zvířátek. „ Ááááá“, ze zaječí nory se ozývalo zývání. To se probouzel zajíc Ouško. Z vyhřáté nory se mu nikdy ven nechtělo, ale jeho kručící bříško mu již nedovolovalo, zůstat v pelechu ani o minutu déle. „Hepčíííí“, i jeho zašimralo sluníčko do čumáčku. Jeho zaječí sourozenci již dojídali poslední sousta snídaně, když Ouško přihopsal. „Koukej Ouško, koukej“, ukazovala mu jeho malá sestřička Pampeliška kytičku těch nejkrásnějších jarních květů, které v okolí rostly. „ Jsou hezké, řekl Ouško. „ Kdybych je však trhal já, byly by mnohem krásnější, jen já totiž vím, kde rostou ty, ze všech nejkrásnější“.

Podzim patří k nejkrásnějším ročním období. Hlavně proto, že hraje všemi barvami. Na podzim se stromy rozzáří žlutou, oranžovou, červenou a hnědou. Děti pouštějí draky a podzimní vánek jim čechrá vlásky. Pod nohama křupe opadané listí a vzduchem se nese vůně dozrávajících jablek.  V jednom zanedbaném parku, kde se dostanete, jedině dlouhou alejí vysokých topolů řádily veverky. Park byl jejich domovem, bylo tam plno lísek, na kterých rostly lahodné oříšky. Vysoko v korunách stromů měly veverky svá obydlí.  Kdykoliv někdo procházel tímto parkem, dostal pořádnou ránu ořechem do hlavy.  To se zase veverky chichotaly a poskakovaly a nevěděly, co provést dřív. Stávalo se to velmi často, a proto parku lidé neřekli jinak, než veverčí park. Představte si, že si místní děti vymyslely hru, kdy se předháněly v tom, kdo dostane více šlupek do hlavy.

Jednoho krásného letního dne svítilo sluníčko tak silně, že se všechna zvířátka z farmy musela schovat pod přístřešky, které jim farmář vyrobil. Schovávala se také pod stromy, jejichž husté koruny poskytovaly příjemný stín. Nebyla to jen tak ledajaká farma. Byla to ta nejvyhlášenější farma široko daleko. Zdejší kráva Stračena dávala to nejlahodnější mléko a z mouky, která se na farmě mlela se pekly křupavé rohlíčky. Farmář všude vychvaloval svého starého kocoura Felixe. „ Je to ten nejšikovnější kocour, díky němu na farmě nejsou žádné myši“, chvástal se častěji, než je zdrávo. To ale neměl úplnou pravdu, ve skutečnosti žilo na farmě hned několik myších rodinek. Ptáte se, jak je možné, že je kocour Felix nenašel? No jednoduše, myšky byly velice chytré a dávaly si pozor. Nikdy se třeba neodvážily k velkým pytlům s obilím. Kdyby je totiž rozkousaly, hned by farmář poznal, že mu tam řádí škodná.

Když sníh zasypal celou krajinu a rybníky zamrzly, lesní zvířátka moc dobře věděla, že se blíží čas Vánoc a s nimi i velké přípravy na Štědrovečerní koncert. Každý rok, vždy na Vánoce, zvířátka pilně nacvičovala. Sova hrála na basu, liška zase měla buben, vrabci flétničky a veverky klavír, datel vyťukával melodii do stromů a medvěd hluboce pobrukoval. Vrána Dorota jako obvykle zpívala, byla to ta nejlepší zpěvačka široko daleko. Jenom straka se nikdy nepřipojila, jen ohrnula nos a odletěla někam pryč. Co se s ní starosta lesa jezevec nazlobil, ale straka si vždycky dělala svoje.