Žilo, bylo jedno prase,
co trpělivost nemělo,
práci začínalo znovu a zase,
ale konce to nikdy nemělo.

Tak v zahrádce nikdy nemělo nic,
trpělivosti by potřebovalo o něco víc,
když se jí však naučilo,
v pořádku vše zase bylo!

V jednom dřevěném chlívku, ani velkém, ani malém, prostě pro jedno malé prase dělaném žil, byl vepř Pepa. Ten vepř nejspíš ve zvířecí škole chyběl, když se trpělivost probírala, neboť nevěděl nic o přísloví „ dočkat času, jako husa klasu“,  a už vůbec netušil, že trpělivost růže přináší. „ Jaké růže?“, ptal se zmateně. „ Cožpak já chci nějaké růže?! Já chci pěstovat zeleninu a chci, aby mi hnedle vyrostla, já chci a chci a chci!!!“, burácel.

Byl jednou jeden rozlehlý tropický prales, kde vzduch voněl rozmanitými květy a všude kolem zněl libozvučný zpěv ptáků. V tom rozlehlém tropickém pralese žila nejrůznější zvířátka v pokoji a míru. Nikdy mezi nimi nevznikla žádná rozepře či šarvátka. Ani ten nejtintěrnější spor nezkazil slunečné dny a přece byl jeden obyvatel tropického ráje tuze nespokojený. Byla to malá myška Pískalka. Měla své kamarády tuze ráda, o tom žádná, ale někdy ji pořádně trápili. Třeba tuhle ji nedovolili se připojit ke sběru banánů." Jsi moc malinkatá, Pískalko. Mohlo by dojít k neštěstí, kdyby třeba upadl trs banánů" říkával ji slon často." Haha a navíc neuneseš tolik, co my, prostě se s tím smiř ", dodal lev. Tak to bylo pořád, kdykoliv chtěla myška připojit své síly, jednoduše nad ní mávli prackou a k ničemu ji nepustili.

Bzz, bzz, bzzz…
My jsme pilné včeličky,
opylujem kytičky,
pak i květy jabloní,
všude kolem bzukot zní.
Však jsme pilné včeličky,
pylu plné košíčky,
do našich úlů odneseme,
pak do práce zase jdeme.
bzz, bzz, bzzz…

Na louce plné květin včeličky pilně pracovaly, až na jednu. „ Ach jo“, povzdychne si ta jedna nepracující včelička. „ Proč já bych měla pořád jen pracovat?“, ptala se sebe sama. „ Já chci okusit nic nedělání! Já chci vědět, co je to lenost!“ Jak řekla, tak udělala, odhodila svůj poloprázdný košíček pylu a rychle se od svých kamarádek vzdalovala.

„ Sněží, sněží, mráz kolem běží“, zpívaly si děti, které běžely na odpolední koulovačku. „ No, no, jen se nepřerazte“, smála se stará paní, co prodávala vánoční kapry. „ Caparti jedni!“, naopak zanadával jejich směrem prodavač od vedlejšího stánku. Také on prodával vánoční kapry. Byl to takový morous zamračený! Žádný div, že se zákazníci k němu nehrnuli. To si raději vystáli frontu jinde. Onehdy k němu přišla jedna paní a popřála mu krásné ráno. Ten na ni vykulil oči a povídá: „ zbláznila jste se ženská?! Jaképak krásné ráno?! Teda ráno možná, ale krásné jak pro koho!“, zaburácel. Chuděra paní! Celá zmatená popadla nákupní tašku a pospíchala pryč. A tak, i když jeho stánek spíš prodělával, než vydělával, on se stále mračil na celý svět. Své zisky, nezisky pak svaloval tu na špatné počasí, tu na vybíravost lidí či dokonce na umístění svého stánku.

Jakmile první podzimem zbarvený lísteček spad,
a ráno byl čím dál tím větší chlad,
v lese běžecké závody se konaly,
téměř všichni k účasti byli pozváni.
Jen chudáka šnečka nepozvali,
na jeho pomalost se vymlouvali,
ten však za šnečí práva hodlal se bít,
kdyby doma zůstal, neměl by klid.
Však brzy poznal, že závody jsou to nečestné,
svou podlostí a podfuky pověstné!
I přes veškerou snahu do cíle nedorazil
na krásnou šnečí slečnu totiž narazil
a povím vám, byla to láska jako trám,
kvůli ní však závod nevyhrál.
Jistě již příběh vrabci roznesli po světě,
lépe však uděláte, když sami si ho přečtete.

Za sedmero řekami a horami byl jeden dubový les. Sluníčko zde nemělo tu nejmenší šanci, jelikož větve dubů byly tak široké a stromy stáli velice blízko u sebe, tak blízko, že zde nepronikl ani ten nejtenčí sluneční paprsek. „ Ale co“, řeklo si sluníčko. „ Však já tady být nemusím“, duplo svou sluneční nožkou, až se obloha zatřásla a šlo svítit někam jinam. „Ááá“ zívala sova, když se vracela z nočního lovu. „ Dobře děláš“, ohlédla se za odcházejícím sluníčkem. „ Stejně tady o tebe nikdo nestojí, ááá“, znovu zazívala. „ To byl dneska lov“, ty myši jsou rychlejší a rychlejší, hmm“, zakroutila hlavou a zabouchla za sebou dubové dveře.

„Ťap, ťap, ťap“, našlapoval tiše myšák Eduard vstříc temné noci. Tento myšák byl sice věčně hladový, tentokrát však jeho bříško přímo řvalo hlady. Ale kde nic, tu nic. Ani kůrka plesnivého chleba. A proto, sic proti své vůli, navracel se Eduard do svého pelíšku hladový. V tu ránu, udeřila ho do čumáčku lahodná vůně, která se linula z malé štěrbiny ve zdi. „ Sýýr“, vydechl myšák, nezaváhal ani vteřinu a škvírou se protáhl dovnitř. V tu chvíli, jakoby branou prolezl do myšího nebe. Spousta sýru všude kolem. Eduard nevěřil svým očím, tolik sýra pohromadě ještě nikdy neviděl. Taková pastva pro oči a co teprve ta chuť!

Byla, nebyla jedna malá ves,
kde znali tě sotva si tam vlez,
lidí bylo tam žalostně málo,
nevěřili byste, co se tam stalo!
Přátelství mezi holubem a pštrosem vzniklo,
nedlouho trvalo a na věc se zvyklo,
lidé vídali je pak nerozlučně, dohromady,
jeden bez druhého byli zcela bez nálady.
Holub s pštrosem a pštros s holubem na výlet šli,
vážně, byli pořád spolu, kudy se jen hli!
Pak si je splín a chmurná nálada našla
a jejich přátelská jiskra zmizela, úplně zhasla!
Stačilo málo a z přátel nepřátelé se stali,
téměř jak Montekové a Kapuleti se rvali,
celkem zbytečné bylo to celkem vzato,
však posuďte sami, zdali stálo to vůbec za to?

„Tak toho tedy rozhodně ne! Kdepak! To vůbec nepřichází v úvahu!“, kroutil hlavou postarší pán s cylindrem na hlavě a divoce rozhazoval rukama. „ Helejte, pane“, přerušil ho pán, s kterým si určitě nebylo radno zahrávat. Vždyť vypadal, jakoby k obědu míval mamuta nebo dva. Byl širší než delší a paži měl tlustou téměř jako kmen urostlého stromu. „ Chtěli jste slona, no tak jsem přivez slona!“, burácel. „ A pro příště si raději pořádně rozmyslete, co vlastně chcete!“. Dveře třískly, motor zaburácel a obrovská dodávka odjížděla pryč kvílející pod mužovou váhou. Na zaprášené cestě zůstal jen pán s cylindrem a slon.

Daleko, předaleko a ještě kousek dál, v sluncem zalité Africe, nachází se řeka Zambezi. I když tato řeka není žádnou královnou řek, není ani nejdelší, ani posvátná a ani se po ni neplavily obrovské kameny potřebné na stavbu pyramid, zato tam žije docela početná skupina hrochů. Mezi nimi, zcela nepřehlédnutelná hrošice Flór se znaménkem ve tvaru květiny na zadečku. Jméno vymyslel starý Admirál, zcela pomatený starý hroch, který se účastnil hroších válek ve Španělsku. Španělsky se totiž květina řekne la Flor, no a k tomu ještě Flóřino znaménko, vymysleli byste pro ni lepší jméno? Admirál byl Flóřin tatínek. Kdykoliv se ho někdo z hrochů zeptal, jak se má, spustil jednu ze svých dlouhých historek…“ Ach, to jste měli vidět, jak proti mně běželo na sto tisíc hrochů a bláto stříkalo všude kolem tak, že jsme neměli šanci vidět svého nepřítele“…No a protože už tuto historku a mnoho dalších podobně dlouhých historek slyšeli hroši už milionkrát, přestali se ho ptát, jak se má a jak se mu daří. Bylo to řešení poněkud nezdvořilé, ale zato stoprocentně účinné. Jedině Flór byla ochotná poslouchat svého taťku od rána do večera tak dychtivě, jakoby ho poslouchala poprvé.