„Čimčarára, čim čim“, rozléhalo se lesní strání. Byl tady znova krásný den a zvířátka se probouzela do ranní rosou provoněného rána.  Vzduch voněl divokým šeříkem a jarní sluníčko šimralo čumáčky lesních zvířátek. „ Ááááá“, ze zaječí nory se ozývalo zývání. To se probouzel zajíc Ouško. Z vyhřáté nory se mu nikdy ven nechtělo, ale jeho kručící bříško mu již nedovolovalo, zůstat v pelechu ani o minutu déle. „Hepčíííí“, i jeho zašimralo sluníčko do čumáčku. Jeho zaječí sourozenci již dojídali poslední sousta snídaně, když Ouško přihopsal. „Koukej Ouško, koukej“, ukazovala mu jeho malá sestřička Pampeliška kytičku těch nejkrásnějších jarních květů, které v okolí rostly. „ Jsou hezké, řekl Ouško. „ Kdybych je však trhal já, byly by mnohem krásnější, jen já totiž vím, kde rostou ty, ze všech nejkrásnější“.

Za dávných časů existovalo mnoho různých království. Království, jejichž králové žili v míru a pokoji, ale byla zde i taková, kde zuřila jedna bitva za druhou. Byla zde království udatných princů a překrásných princezen, spící království, která čekala na probuzení, nebo smutné království, kde byl všem poddaným zakázán smích. O nich si však povídat nebudeme. My si dneska povíme pohádku o Jahodovém království. Ano, opravdu se tak jmenovalo a víte proč? No protože tam rostly obrovské, červené a šťavnaté jahody.

Podzim patří k nejkrásnějším ročním období. Hlavně proto, že hraje všemi barvami. Na podzim se stromy rozzáří žlutou, oranžovou, červenou a hnědou. Děti pouštějí draky a podzimní vánek jim čechrá vlásky. Pod nohama křupe opadané listí a vzduchem se nese vůně dozrávajících jablek.  V jednom zanedbaném parku, kde se dostanete, jedině dlouhou alejí vysokých topolů řádily veverky. Park byl jejich domovem, bylo tam plno lísek, na kterých rostly lahodné oříšky. Vysoko v korunách stromů měly veverky svá obydlí.  Kdykoliv někdo procházel tímto parkem, dostal pořádnou ránu ořechem do hlavy.  To se zase veverky chichotaly a poskakovaly a nevěděly, co provést dřív. Stávalo se to velmi často, a proto parku lidé neřekli jinak, než veverčí park. Představte si, že si místní děti vymyslely hru, kdy se předháněly v tom, kdo dostane více šlupek do hlavy.

Kdysi hodně, hodně dávno. V dobách, kdy ještě princové sváděli rytířské turnaje a kdy princezny zužovali hroziví draci. V době, kdy se žabáci měnili v udatné prince a kdy královské slovo mělo svou váhu. Prostě v době bájných hrdinů, princezen a pohádkových bytostí se udál jeden příběh.
V jednom lese, temném a strašidelném tak, že by i ničím neohrožený Nebojsa do něj nevkročil, nacházela se dřevěná chaloupka. Ona to nebyla jen tak obyčejná chaloupka, bydlela v ní totiž čarodějnice Agáta.  Byla známa tím, že uměla seslat hromy blesky na toho, na koho měla zrovinka vztek.

Jednoho krásného letního dne svítilo sluníčko tak silně, že se všechna zvířátka z farmy musela schovat pod přístřešky, které jim farmář vyrobil. Schovávala se také pod stromy, jejichž husté koruny poskytovaly příjemný stín. Nebyla to jen tak ledajaká farma. Byla to ta nejvyhlášenější farma široko daleko. Zdejší kráva Stračena dávala to nejlahodnější mléko a z mouky, která se na farmě mlela se pekly křupavé rohlíčky. Farmář všude vychvaloval svého starého kocoura Felixe. „ Je to ten nejšikovnější kocour, díky němu na farmě nejsou žádné myši“, chvástal se častěji, než je zdrávo. To ale neměl úplnou pravdu, ve skutečnosti žilo na farmě hned několik myších rodinek. Ptáte se, jak je možné, že je kocour Felix nenašel? No jednoduše, myšky byly velice chytré a dávaly si pozor. Nikdy se třeba neodvážily k velkým pytlům s obilím. Kdyby je totiž rozkousaly, hned by farmář poznal, že mu tam řádí škodná.

Na okraji malého městečka tyčil se vysoký dům. Ten vám byl tak vysoký, že kdyby se někomu podařilo vylézt až na samotný vrchol střechy, určitě by se dotknul nebíčka. Byl to krásný dům s vyleštěnými okny a krásnou zahradou plnou květin. Rodina, která v domečku bydlela byla velmi bohatá. Jejich sedmiletá dcerka měla snad všechno, na co si vzpomněla. Jmenovala se Klárka, ale všichni ve městě ji neřekli jinak než rozmazlená Klára. Na druhém konci městečka, tam kde Klárka nikdy nebyla, stál dětský domov. Byl starý a ošoupaný s děravou střechou. Bydlely tam děti, které neměly maminku a tatínka. Bydlela tam také sedmiletá holčička Janička. Bylo to hodné a skromné děvče. V dětském domově nebylo hodně hraček a těch málo co měli, si děti musely půjčovat. A tyto dvě malé holčičky Janička a Klárka se jednoho dne potkají. Tak se děti hezky usaďte a poslouchejte, jak to bylo dál.

Na paloučku u lesa, tam kde lidské oko nedohlédlo a kde vzduch voněl po jahodách, nacházel se domeček housenky Jolanky. Ta měla spousty kamarádů, mezi nimi berušku Sedmitečku a komára Bzučouna.  Jak už to na tom světě chodí, i housenka Jolanka měla spousty problémů, ale jeden jí trápil ze všeho nejvíc. Připadala si ošklivá. Záviděla ostatním jejich krásu, berušce její černé tečky a světlušce zase světýlko na zadečku. Trápila se den co den, až z toho onemocněla.

Když sníh zasypal celou krajinu a rybníky zamrzly, lesní zvířátka moc dobře věděla, že se blíží čas Vánoc a s nimi i velké přípravy na Štědrovečerní koncert. Každý rok, vždy na Vánoce, zvířátka pilně nacvičovala. Sova hrála na basu, liška zase měla buben, vrabci flétničky a veverky klavír, datel vyťukával melodii do stromů a medvěd hluboce pobrukoval. Vrána Dorota jako obvykle zpívala, byla to ta nejlepší zpěvačka široko daleko. Jenom straka se nikdy nepřipojila, jen ohrnula nos a odletěla někam pryč. Co se s ní starosta lesa jezevec nazlobil, ale straka si vždycky dělala svoje.