„Tramtarará, tramtará, tramtaráá“, vyhrávali královští trubadúři.  Po dlouhém očekávání celé království vyhlíželo přibližující se siluetu čápa. Ten měl v ranečku přinést tolik očekávaného následníka trůnu - malého prince. Už, už se blížil ke královské věži, jednou, dvakrát věž okázale obkroužil…v tom se ale ozvalo: „ to je přece vrána!“ V tom humbuku se vrána polekala, zmateně narazila do královské věže a raneček s malou holčičkou upustila…

…jen se klidně usaďte děti, jsme přece v pohádce a pohádky mívají dobré konce. Raneček s malou princeznou se zachytil o mříže vyhlídkové věže. Po té velké záchranářské akci už malá princezna spinkala v modré postýlce. Královna byla princezničkou unesená: „zítra tu postýlku necháme přetřít na růžovo“, usoudila. Jenže král na to, že kdyby přiletěl čáp, jak se původně předpokládalo, žádná postýlka by se přetírat nemusela. A že prý jeho království potřebuje pořádného vládce a ne ženskou! No, ale jelikož se u čápů a vran žádné reklamace neprovádějí, za chvíli ho to přešlo.

Ovečka Bela nebyla tak docela obyčejnou ovečkou, která zapadá do běžného ovčího stáda. Jako jediná uměla sundat svůj zvoneček, a tak se mohla nepozorovaně vytratit vstříc novým dobrodružstvím.  Při jednom takovém dobrodružství se dokonce skamarádila s vlkem. Ale to už všechno dobře víme. Teď ale bude ovečka Bela chtít, vlka stádu představit.  Jak ji to půjde? No sami posuďte...
Od chvíle, kdy ovečka poprvé s vlkem mluvila, uplynulo několik dní. Trávila s ním všechny volné chvíle, tedy chvíle, kdy se dokázala nepozorovaně vytratit. A že to pořádnou práci dalo, neboť předákovým zrakem ani ta nejmenší myš neunikne. Moc dobře jim spolu bylo, neboť se mohla ovečka Bela dívat na svět i vlčím pohledem a vlk zase tím ovčím, a proto bylo neustále co objevovat!
No a jednou se Bela rozhodla, že je ten správný čas představit vlka i ostatním ovcím. A tak předstoupila před nejzkušenější ovci ve stádě a řekla, že má nového kamaráda a že by ho ráda představila. " Bééé, toť se ví, že ho rády poznáme, bééé", bečely ovce jedna přes druhou. Pak ale vycítily ve vzduchu nebezpečí, i pes Áro zpozorněl!A jelikož ovečka Bela věděla, že je její kamarád vlk, který se krčí za vzdáleným keřem cítit na míle daleko, na nic nečekala a spustila:

Na jedné farmě za lesem,
bydlí koza s prasetem,
bydlí tam i koník s oslem,
každý si tam žije po svém.
Co však společného mají,
je vzájemné pomlouvání.

Za hlubokým lesem byla jedna farma, na které žila zvířátka se svým starým farmářem. I když byl farmář již věkem a tvrdou prací unavený, na jednu nohu pokulhával a ruce měl roztřesené, o svá zvířátka se pořád dokázal hezky postarat. Vodu jim donesl a nějakou tu píci obstaral. Po většinu dne však měla zvířátka naprostou volnost a tak si koza Růženka mohla na čerstvý jetel doběhnout. Slepice měly žížal dostatek a vepř Honza se mohl po celý den rochnit v chladivém blátě.  No zvířátka se měla jako v ráji, co vám budu vyprávět!

To vám byl jednou takový páv, myslím, že Vilfréd se jmenoval. A ten páv byl přivezen do jedné zoologické zahrady, aby svým krásným dlouhým ocasem a svou ladnou chůzí i korunkou na hlavě přilákal více návštěvníků. No bylo to obrovské pozdvižení, protože v té zoologické zahradě jaktěživ páva neviděli. Taky že z toho měl slon Bambula sloní kopřivku. O žirafě Hermíně ani nemluvě! Ta si málem už tak dlouhý žirafí krk vykroutila ještě víc, jak se dívala do pavího výběhu. Tak moc chtěla zahlédnout nového obyvatele zoologické zahrady!
Ale s pávem Vilfrédem žádná řeč nebyla. Na pozdravy zvířátek neodpovídal, žádná vřelá přivítání neocenil. Jen vždy pohrdavě hodil hlavou a vše řešil pouze a jen s vedením zoologické zahrady. To víte, že pozornost návštěvníků přilákal, však se taky nesl! Jistě našlapoval krůček po krůčku, nedíval se ani napravo, ani nalevo, s hlavou hrdě vztyčenou se nesl jako král!

Žirafo, žirafo, nač ten dlouhý krk?
To abych viděla za nejvyšší vrch!
Žirafo, žirafo, nač ty dlouhé nohy?
Sama nevím, snad mám pro ně vlohy.
Žirafo, žirafo, jak ty vlastně spíš?
Věru sladce, to si piš!

Žila, byla jedna žirafa jménem Cecílie. Ta žirafa měla, jako snad každý, problémů až nad hlavu. Ale uznejme, že ne každý má tak dlouhý krk. Proto těch problémů měla Cecilka o pár stop víc, troufám si říct, že přespříliš!

Vysoko v horách, tam kde si lišky dávají dobrou noc, žila ovečka Bela. Žila tam se svým mnohočetným stádem a hlídacím ovčáckým psem Árem. Ten byl na své svěřenkyně jaksepatří přísný. To víte, kdyby jim všechno dovolil, hnedle by jedna ovečka chtěla jít támhle, druhá zase tudle...no a jeden aby se snad rozpůlil! Ne, ne, ne! "Stádo musí být pěkně pohromadě HAF!", utvrzoval se Áro.

Jenže Bela nebyla docela obyčejná ovečka. Jedině ona uměla sundat svůj zvoneček. Díky tomu se mohla nepozorovaně vydat vstříc svým dobrodružstvím. Jednou, když se znovu zbavila svého zvonečku, pelášila sic ji nožky stačily dolů z kopců, hop přes potok, pak skrz ostružiní pročísnout svou vlnu, až se ocitla na neznámém místě. Teprve až se vydýchala a svůj dech uklidnila, vzpomněla si, co jim Áro řekl o strašlivém, po ovčím masíčku chtivém vlkovi.

V jednom království vypuklo naprosté pozdvižení. Princezna totiž dovršila věku osmnácti let, a proto byste v celém království i dalekém okolí nenašli živáčka, který by hluboce nedumal, co princezně věnovat. Byly tady nejrůznější dárky, praktické i neužitečné, zabalené i nezabalené, líbivé i naprosto ohyzdné. Ten nejprinceznovější dárek však dostala jak jinak, než od svého královského otce. Kouzelné zrcadlo! Přesně takové, co měla zlá Sněhurčina macecha. Však taky dalo fůru práce ho sehnat. Ale nakonec ho král získal díky rady své sestřenice z druhého kolena, která mu doporučila pra pra vnučku Růženky, která ho kdysi dostala svatebním darem od prince Bajaji. Ten ho pravděpodobně vyhrál v nějakém rytířském turnaji. Nebo to byla Bajajova sestřenice z druhého kolena, která králi poradila, kde zrcadlo najít? No teď už přesně nevím, jak to celé bylo. Důležité je, že ho král našel a teď čekalo naleštěné a růžovou mašlí převázané, až ho princezna rozbalí.

" Jůůůůůů! Papáá, ty jsi ho sehnal!", neslo se královskou síní po rozbalení. A hned se neslo do princezniny komnaty. Od toho okamžiku však s princeznou nebyla řeč. Po celé dny se zrcadla tázala:

"Zrcadlo, zrcadlo, jak moc líbezná,
jsem já, tvoje princezna?
Však kdo by viděl líp,
některou z mých chyb?"

A zrcadlo pokaždé odpovídalo:

To vám byl jednou ježek, takový samotář. Docela protiva a morous, který se stranil jakékoliv společnosti lesních zvířátek. Sám si chodil po lese, sám pro sebe si povídal, prostě a jednoduše vše zvládl naprosto sám. Jednou však, aniž by sám chtěl,  cizí pomoc potřeboval. Nějakou nešťastnou ježčí náhodou se totiž zamotal do chvojí tak nešikovně, že by se sám ven jisto jistě nedostal. Proto volal na všechny strany:"pomóc, pomóóóc"! No netrvalo dlouho a už ježka tahal z chvojí zajíc, liška, jezevec i srna. Každý, kdo byl nablízku mu na pomoc přispěchal. Téměř to vypadalo, jako v pohádce o červené řepě. A nemyslete si, že by snad ježek šel vytáhnout snáz! Po té velké záchranářské akci zvířátka u ježka ještě chvíli posečkala, aby se ujistila, že žádná jeho bodlinka k újmě nepřišla. Jedlo se a povídalo.

Když tma po dni na zem padá,
nastává měsíce vláda,
problém ovšem nastane,
když se měsíc umane.

"Dobré ráno",  řeklo slunce jako obvykle, když střídalo měsíc. "Dobré? Jak pro koho! Ráno? Stvořené akorát pro tebe!"...hudroval měsíc jitro za jitrem pokaždé, když se musel vzdát vládnoucí koruny.
"Ale jdi ty! Starý brachu!", smálo se tomu pokaždé slunce. " Kdy si konečně zvykneš na to, že nemůžeš mít všechno?" Já mám den a ty máš noc, jedině tak je to spravedlivé a jinak to nebude! "Ale to zas ne! To prr!", rozčiloval se měsíc. " To já bych se na to podíval"!" Však ať si mezi námi ta pozemská stvoření vyberou! Ty se rač odkutálet a já budu vládnou po sedm dnů a nocí....no, no a pak budeš vládnout zase ty...nějakéj ten den." " Pcháá!, jak chceš", řeklo slunce. " Akorát se rač odkutálet nejprve ty a já s vládnutím začnu, ostatně teď jsem tě mělo přeci střídat já!"

Co v rybníčku vodu čeří?
Nejspíš vítr ve vlnkách vězí.
Copak ale vodu kalí?
To se žabky pohádaly!
Kuňk, kuňk, kuňk
a do vody žbluňk!

To jednoho dne žáby v potoce poskakovaly z kamene na kámen a do vody, pak opět na kámen a opět do vody.No prostě vyváděly, až by se jednomu z toho hlava zamotala. Pořádně si tak protáhly své žabí končetiny, které byly po zimě ztuhlé až, až! Mimo to nacvičovaly žabí sestavu na oslavu příchodu jara.