|
Pohádky
|
|
 Vysoko v nebi, kde lidské oko nedohlédne, obvykle dovádějí malinkatí andělíčci. Hopsají po nadýchaných mráčcích a s hvězdami hrají kulečník. S blížící se vánoční dobou však nemají čas na trampoty. Musí chystat sníh, hodně sněhu. To ho pak plní do velkých pytlů podle velikosti vloček. Pytle se pak zváží na nebeských vahách a označí se popiskem. V pravý čas se pak rozpárají a sněhová nadílka je tady!
Všichni andílkové pilně pracují, až na jednoho. Anděl Jonáš by nejraději pokračoval v dovádění na mráčcích. „ Ach jo“, povzdychne si. „ Však by se pro jednou nic nestalo, kdyby byly Vánoce bez sněhu“, znovu si povzdychne. „ Pospěš si!“, volá na něj jiný anděl s brýlemi na nose. „ Už nemáme čas lelkovat! Svatý Martin poslal objednávku na sto tisíc velkých pytlů sněhových vloček. Letos to vypadá na opravdu pořádnou sněhovou nadílku“, směje se a strká mu objednací listinu do ruky. Pak mizí v nedohlednu. Jonáš vykulí oči. „ Sto tisíc sněhových pytlů?“, kroutí nevěřícně hlavou. „To je budeme plnit věky“, zanaříká. „ Ale kdyby mi listina náhodou upadla…“, přemýšlí. „ Měli bychom více času na dovádění.“ A pak listinu opravdu upustil. Ta se pozvolna nesla dolů k zemi. „ Hoops, jsem to ale nešika“, zakroutil hlavou a se smíchem si šel po svých.
Jedenáctý listopadový den měli andílkové navázaných jen tisíc sněhových pytlů. Alespoň podle Jonáše to tak stálo v objednací listině. Jenže ouha! Svatý Martin byl přesný jako hodinky a hned minutu po půlnoci klepal na nebeská vrata. Tisíc sněhových pytlů mu rozhodně nestačilo. „ S tím málem můžu posypat jen pár menších měst“, utrousí nespokojeně. A tak andílkové museli ihned do práce, zbývalo naplnit dalších 99 tisíc pytlů. Avšak nic naplat, velkolepý příjezd Svatého Martina byl nenávratně ztracen.
|
|
Celý článek...
|
|
|
Klasické pohádky
|
|
Když tma po dni na zem padá,
nastává měsíce vláda,
problém ovšem nastane,
když se měsíc umane.
"Dobré ráno", řeklo slunce jako obvykle, když střídalo měsíc. "Dobré? Jak pro koho! Ráno? Stvořené akorát pro tebe!"...hudroval měsíc jitro za jitrem pokaždé, když se musel vzdát vládnoucí koruny.
"Ale jdi ty! Starý brachu!", smálo se tomu pokaždé slunce. " Kdy si konečně zvykneš na to, že nemůžeš mít všechno?" Já mám den a ty máš noc, jedině tak je to spravedlivé a jinak to nebude! "Ale to zas ne! To prr!", rozčiloval se měsíc. " To já bych se na to podíval"!" Však ať si mezi námi ta pozemská stvoření vyberou! Ty se rač odkutálet a já budu vládnou po sedm dnů a nocí....no, no a pak budeš vládnout zase ty...nějakéj ten den." " Pcháá!, jak chceš", řeklo slunce. " Akorát se rač odkutálet nejprve ty a já s vládnutím začnu, ostatně teď jsem tě mělo přeci střídat já!"
|
|
Celý článek...
|
|
Pohádky
|
|
Byl takový les černo černý,
hodně strašidelný a temný,
uprostřed chaloupka ztrouchnivělá,
co na střeše děravé šindele měla.
Uvnitř stará ježibaba,
která děti měla ráda,
dobrého nic nečinila,
láska se jí protivila.
Kdo jen ji chce vyrušit,
na dveře její zabušit?
„ Fííí, fííí“, fičel vítr skrz naskrz děravou chatrčí. Na tudle chaloupku byste věru narazit nechtěli. Kdyby z ní totiž vylezla její obyvatelka, stará, zlá a protivná ježibaba, určitě by z vás udělala ropuchu, netopýra nebo kámen. To bylo její. V tom ona se vyžívala. Cestička k chaloupce se časem naprosto vytratila, to jak tam chodilo čím dál tím méně lidí. Ani odvážný Nebojsa by k chaloupce dobrovolně nešel. A tak si tam ježibaba žila svůj osamělý život s kocourem Chomáčem. Čas od času vyšla ven, aby provedla nějakou tu špatnost, jak se na ježibabu sluší. Posledních pár set let jí však trápily zdravotní problémy různého druhu. Od bolavé hlavy počínaje, chorou nohou konče. I zablešený kocour Chomáč poznal, že je s ježibabou něco v nepořádku. Dříve mu vyprášila kožich i pětkrát denně za to, že se ji nechtěně připletl do cesty, nebo z jiného ježibabího rozmaru. Teď se však nezmohla ani na jediné křivé slovo.
|
|
Celý článek...
|
|
|
Pohádky o zvířátkách
|
|
 Byl jeden ježek jménem Vítek. Ten žil v jabloňovém sadě pod tou největší jabloní, nežil tam sám ba ne. V jabloňovém sadě byste našli i celé ježčí rodinky. Vítek by byl docela normálním ježkem se spoustou kamarádů, kdyby ovšem netrpěl hamižností. I když měl všeho dost, chtěl neustále víc a víc. Třeba například při sběru jablek. Jen on mohl sbírat jablka pod svou jabloní a že jich bylo! " Já pod jabloní bydlím, takže jablka, která spadnou dolů na zem jsou jenom moje", hlásával často. A i když byla jablka na Vítkově jabloni nejčervenější a nejšťavnatější, museli je ostatní ježci nechat Vítkovi.
Jednou šel však ježek z vedlejšího stromu na obhlídku a co že to nevidí! Obrovské červené jablko, které vonělo na hony daleko. Když pak zmerčil, že jablko není pod Vítkovým stromem, ihned se k němu rozehnal.
|
|
Celý článek...
|
|
Klasické pohádky
|
|
 Byl jeden malý domek, který stál na okraji malého města. Tohle malé městečko byste mohli najít kdekoliv v naší Malé zemi. Domek nebyl ničím zvláštním a žila v něm jedna rodina. Byla tam maminka, tatínek, jejich holčička Kristýnka a děda Pepa.
Kristýnka byla už poměrně veliká holčička, protože už třetím rokem chodila do školky. Byla hrdým Lvíčetem, jako všichni třeťáčci. Už nebyla tím malým švrnětem, který chodilo do Ledňáčků. Co bylo na Kristýnce ale neobvyklé? Prozradím Vám, že to byly její nejlepší přátelé, ponožky. Vím, že si říkáte, je možné mít za kamarády ponožky? Možné to je a tohle je jejich neobvyklý příběh.
Ponožky měly proužky vytvořené pestrými barvami. Takovými, které jsou vidět na duze, když prší a do deště svítí sluníčko. Na horním konci ponožek byl vyšitý obrázek ovečky, která mávala svým kopýtkem komukoliv, kdo se na ni podíval.
|
|
Celý článek...
|
|
|
|
|
|
|
Strana 4 z 11 |
