Daleko, předaleko a ještě kousek dál, v sluncem zalité Africe, nachází se řeka Zambezi. I když tato řeka není žádnou královnou řek, není ani nejdelší, ani posvátná a ani se po ni neplavily obrovské kameny potřebné na stavbu pyramid, zato tam žije docela početná skupina hrochů. Mezi nimi, zcela nepřehlédnutelná hrošice Flór se znaménkem ve tvaru květiny na zadečku. Jméno vymyslel starý Admirál, zcela pomatený starý hroch, který se účastnil hroších válek ve Španělsku. Španělsky se totiž květina řekne la Flor, no a k tomu ještě Flóřino znaménko, vymysleli byste pro ni lepší jméno? Admirál byl Flóřin tatínek. Kdykoliv se ho někdo z hrochů zeptal, jak se má, spustil jednu ze svých dlouhých historek…“ Ach, to jste měli vidět, jak proti mně běželo na sto tisíc hrochů a bláto stříkalo všude kolem tak, že jsme neměli šanci vidět svého nepřítele“…No a protože už tuto historku a mnoho dalších podobně dlouhých historek slyšeli hroši už milionkrát, přestali se ho ptát, jak se má a jak se mu daří. Bylo to řešení poněkud nezdvořilé, ale zato stoprocentně účinné. Jedině Flór byla ochotná poslouchat svého taťku od rána do večera tak dychtivě, jakoby ho poslouchala poprvé.

Dneska si děti povíme pohádku, o jednom pejskovi, který se narodil bez puntíků. Měli bychom ale začít od začátku a tak se děti hezky usaďte a poslouchejte, jak to všechno začalo.  To byla jednou jedna krásná dalmatiní princezna Zita. Byla to ta nejkrásnější psí slečna široko daleko. Měla dlouhé nohy a útlý pas. Její srst se krásně leskla a na všechny kolem házela svá krásná kukadla. Taky chodila na výstavy a její páníček byl na ni velice pyšný, a proto ji koupil nádherný modrý obojek se zlatým srdíčkem uprostřed. Když už ale obešla všechny psí výstavy a její páníček si na zeď pověsil asi už stou medaili, byl nejvyšší čas na odpočinek. Proto se páníček se Zitou odstěhovali na venkov, kde si užívali čerstvého vzduchu a přírody. Tam se Zita poprvé zamilovala. Potkala totiž dalmatina Alexe a těmto dvou zamilovaným pejskům se po čase narodila štěňata.