To vám byl jednou ježek, takový samotář. Docela protiva a morous, který se stranil jakékoliv společnosti lesních zvířátek. Sám si chodil po lese, sám pro sebe si povídal, prostě a jednoduše vše zvládl naprosto sám. Jednou však, aniž by sám chtěl,  cizí pomoc potřeboval. Nějakou nešťastnou ježčí náhodou se totiž zamotal do chvojí tak nešikovně, že by se sám ven jisto jistě nedostal. Proto volal na všechny strany:"pomóc, pomóóóc"! No netrvalo dlouho a už ježka tahal z chvojí zajíc, liška, jezevec i srna. Každý, kdo byl nablízku mu na pomoc přispěchal. Téměř to vypadalo, jako v pohádce o červené řepě. A nemyslete si, že by snad ježek šel vytáhnout snáz! Po té velké záchranářské akci zvířátka u ježka ještě chvíli posečkala, aby se ujistila, že žádná jeho bodlinka k újmě nepřišla. Jedlo se a povídalo.

Co v rybníčku vodu čeří?
Nejspíš vítr ve vlnkách vězí.
Copak ale vodu kalí?
To se žabky pohádaly!
Kuňk, kuňk, kuňk
a do vody žbluňk!

To jednoho dne žáby v potoce poskakovaly z kamene na kámen a do vody, pak opět na kámen a opět do vody.No prostě vyváděly, až by se jednomu z toho hlava zamotala. Pořádně si tak protáhly své žabí končetiny, které byly po zimě ztuhlé až, až! Mimo to nacvičovaly žabí sestavu na oslavu příchodu jara.