Za sedmero řekami a horami byl jeden dubový les. Sluníčko zde nemělo tu nejmenší šanci, jelikož větve dubů byly tak široké a stromy stáli velice blízko u sebe, tak blízko, že zde nepronikl ani ten nejtenčí sluneční paprsek. „ Ale co“, řeklo si sluníčko. „ Však já tady být nemusím“, duplo svou sluneční nožkou, až se obloha zatřásla a šlo svítit někam jinam. „Ááá“ zívala sova, když se vracela z nočního lovu. „ Dobře děláš“, ohlédla se za odcházejícím sluníčkem. „ Stejně tady o tebe nikdo nestojí, ááá“, znovu zazívala. „ To byl dneska lov“, ty myši jsou rychlejší a rychlejší, hmm“, zakroutila hlavou a zabouchla za sebou dubové dveře.

„Pomóóc, pomóóc“, ozývalo se jednoho nedělního rána horskou vesničkou. „ Spaste duši, kdo může“, volala stará bába kořenářka, div že popadala dech. „ Co se děje?“, ptali se jí lidé, kterým zpřetrhala spaní. „ V lese je zemětřesení“, volala a horlivě ukazovala směrem k lesu. A opravdu! Stromy se lámaly jako zápalky a padaly k zemi. Za spoušť však nemohla žádná živelná pohroma, nýbrž obr Lojzík, který si to v lese střihl Polku.

„Ťap, ťap, ťap“, našlapoval tiše myšák Eduard vstříc temné noci. Tento myšák byl sice věčně hladový, tentokrát však jeho bříško přímo řvalo hlady. Ale kde nic, tu nic. Ani kůrka plesnivého chleba. A proto, sic proti své vůli, navracel se Eduard do svého pelíšku hladový. V tu ránu, udeřila ho do čumáčku lahodná vůně, která se linula z malé štěrbiny ve zdi. „ Sýýr“, vydechl myšák, nezaváhal ani vteřinu a škvírou se protáhl dovnitř. V tu chvíli, jakoby branou prolezl do myšího nebe. Spousta sýru všude kolem. Eduard nevěřil svým očím, tolik sýra pohromadě ještě nikdy neviděl. Taková pastva pro oči a co teprve ta chuť!

Byla, nebyla jedna malá ves,
kde znali tě sotva si tam vlez,
lidí bylo tam žalostně málo,
nevěřili byste, co se tam stalo!
Přátelství mezi holubem a pštrosem vzniklo,
nedlouho trvalo a na věc se zvyklo,
lidé vídali je pak nerozlučně, dohromady,
jeden bez druhého byli zcela bez nálady.
Holub s pštrosem a pštros s holubem na výlet šli,
vážně, byli pořád spolu, kudy se jen hli!
Pak si je splín a chmurná nálada našla
a jejich přátelská jiskra zmizela, úplně zhasla!
Stačilo málo a z přátel nepřátelé se stali,
téměř jak Montekové a Kapuleti se rvali,
celkem zbytečné bylo to celkem vzato,
však posuďte sami, zdali stálo to vůbec za to?

To jednoho krásného dne, procházel se kolem rybníka mladík. Takový floutek, světa neznalý a chudší, nežli kostelní myš. O takových se říká, že mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, jenže tenhle ani ty kapsy neměl! Posloužily jako záplaty na rozpáranou košili.  A tak se tam jen tak procházel a přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, když najednou něco zaslechl. Fňuk! Fňuk! Za vrbou seděl vodník a tuze naříkal.  Mladík se poškrábal za uchem, nevěděl totiž, jak se dá takový vodník utišit.  Co když ho třeba nějak urazí a ten ho pak vtáhne pod vodu? Rozhodně se nechtěl stát součásti vodníkovy sbírky hrnečků na dušičky. Proto chtěl co nejrychleji zmizet, v tom se ale vodník otočil!

Byl krásný den a počasí přímo vyzývalo k venkovním hrátkám. Nikoho byste nenašli v sluncem rozpálených domech a panelácích.  Počkejte! Někoho přece ano! Zuzku! Ta místo dovádění s kamarády ležela v posteli, pila hořký čaj a potila se. Pes Pluto, její věrný kamarád ležel u nohou její postele, téměř zasypaný použitými papírovými kapesníky. Bylo to již počtvrté ve velice krátké době, co Zuzka stonala.

„Tak toho tedy rozhodně ne! Kdepak! To vůbec nepřichází v úvahu!“, kroutil hlavou postarší pán s cylindrem na hlavě a divoce rozhazoval rukama. „ Helejte, pane“, přerušil ho pán, s kterým si určitě nebylo radno zahrávat. Vždyť vypadal, jakoby k obědu míval mamuta nebo dva. Byl širší než delší a paži měl tlustou téměř jako kmen urostlého stromu. „ Chtěli jste slona, no tak jsem přivez slona!“, burácel. „ A pro příště si raději pořádně rozmyslete, co vlastně chcete!“. Dveře třískly, motor zaburácel a obrovská dodávka odjížděla pryč kvílející pod mužovou váhou. Na zaprášené cestě zůstal jen pán s cylindrem a slon.

Daleko, předaleko a ještě kousek dál, v sluncem zalité Africe, nachází se řeka Zambezi. I když tato řeka není žádnou královnou řek, není ani nejdelší, ani posvátná a ani se po ni neplavily obrovské kameny potřebné na stavbu pyramid, zato tam žije docela početná skupina hrochů. Mezi nimi, zcela nepřehlédnutelná hrošice Flór se znaménkem ve tvaru květiny na zadečku. Jméno vymyslel starý Admirál, zcela pomatený starý hroch, který se účastnil hroších válek ve Španělsku. Španělsky se totiž květina řekne la Flor, no a k tomu ještě Flóřino znaménko, vymysleli byste pro ni lepší jméno? Admirál byl Flóřin tatínek. Kdykoliv se ho někdo z hrochů zeptal, jak se má, spustil jednu ze svých dlouhých historek…“ Ach, to jste měli vidět, jak proti mně běželo na sto tisíc hrochů a bláto stříkalo všude kolem tak, že jsme neměli šanci vidět svého nepřítele“…No a protože už tuto historku a mnoho dalších podobně dlouhých historek slyšeli hroši už milionkrát, přestali se ho ptát, jak se má a jak se mu daří. Bylo to řešení poněkud nezdvořilé, ale zato stoprocentně účinné. Jedině Flór byla ochotná poslouchat svého taťku od rána do večera tak dychtivě, jakoby ho poslouchala poprvé.

Kdysi dávno, když pohádkový byl čas
a vzácnou trofejí byl Vševědův zlatý vlas,
udatní rytíři chrabře bojovali
a o spanilé princezny se s draky rvali.
Sedm trpaslíků poskytlo Sněhurce skrýš
a kocouru v botách neunikla ani myš,
když princ Růžence polibek dal
a jelen na pomoc Pacholíčkovi přispěchal,
nebo když rodiče v lesích nechali ubohé děti
a ty již cestu zpět nenašly popaměti.
Tehdy zlý vlk Karkulku obelstil
a ničemný Kazisvět by se jen mstil,
hrady zámky bořil a válkami jen hrozil.
V tento kouzelný, pohádkový čas,
odehrál se příběh zas.
Tak se již děti uklidněte a pohádku pozorně si vyslechněte.

…„Kykyrykýýý“, ozvalo se současně s dopadem prvního ranního paprsku ještě ospalého sluníčka. Začal nový den a kohout Ferdinand měl tu čest všechny přivítat do krásného rána. Co čest, byla to jeho kohoutí povinnost! Ferdinand byl přesný jako hodinky a díky němu život na farmě byl takový, jak se na farmu sluší a patří. Slepičky nesly chutná vajíčka a kravička dávala tučné mléko. Pes Azor řádně hlídal u boudy a ani sebemenší myška by neunikla před ostrými zraky kocoura Rezka. Tak to šlo den co den. Jakmile kohout zakokrhal, sličná hospodyňka Hanička vyskočila z postele. Oblékla si modré šaty s černými puntíky a své dlouhé lokny svázala do copu, aby ji v práci nepřekážely. Pak už jen opláchla svá růžolící líčka a s úsměvem ve tváři se pustila do práce.  Ani ten nejdražší budík by vás děti neprobudil lépe, jak kohout Ferdinand.